Eclesiastes 6

Há um mal que tenho visto debaixo do sol, e é mui freqüente entre os homens:

Um homem a quem Deus deu riquezas, bens e honra, e nada lhe falta de tudo quanto a sua alma deseja, e Deus não lhe dá poder para daí comer, antes o estranho lho come; também isto é vaidade e má enfermidade.

Se o homem gerar cem filhos, e viver muitos anos, e os dias dos seus anos forem muitos, e se a sua alma não se fartar do bem, e além disso não tiver sepultura, digo que um aborto é melhor do que ele.

Porquanto debalde veio, e em trevas se vai, e de trevas se cobre o seu nome.

E ainda que nunca viu o sol, nem conheceu nada, mais descanso tem este do que aquele.

E, ainda que vivesse duas vezes mil anos e não gozasse o bem, não vão todos para um mesmo lugar?

Todo o trabalho do homem é para a sua boca, e contudo nunca se satisfaz o seu espírito.

Porque, que mais tem o sábio do que o tolo? E que mais tem o pobre que sabe andar perante os vivos?

Melhor é a vista dos olhos do que o vaguear da cobiça; também isto é vaidade e aflição de espírito.

Seja qualquer o que for, já o seu nome foi nomeado, e sabe-se que é homem, e que não pode contender com o que é mais forte do que ele.

Na verdade que há muitas coisas que multiplicam a vaidade; que mais tem o homem de melhor?

Pois, quem sabe o que é bom nesta vida para o homem, por todos os dias da sua vida de vaidade, os quais gasta como sombra? Quem declarará ao homem o que será depois dele debaixo do sol?

Jest bídná věc, kterouž jsem viděl pod sluncem, a lidem obyčejná:

Kterému člověku dal Bůh bohatství a zboží i slávu, tak že nemá nedostatku duše jeho v ničemž, čehokoli žádá, a však nedopouští mu Bůh užívati těch věcí, ale jiný leckdos sžíře to, a toť jest marnost a bídná věc.

Zplodil-li by kdo sto synů, a byl by živ mnoho let, jakkoli rozmnoženi jsou dnové let jeho, nebyl-li život jeho nasycen dobrými věcmi, a neměl by ani pohřbu, pravím, že šťastnější jest nedochůdče nežli on.

Nebo ono v zmaření přicházeje, do temností odchází, a jméno jeho temnostmi přikryto bývá.

Nýbrž ani slunce nevídá, aniž čeho poznává, a tak odpočinutí má lepší nežli onen.

A byť pak byl živ dva tisíce let, a pohodlí by neužil, zdaliž k jednomu místu všickni neodcházejí?

Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti.

Nebo co má více moudrý nežli blázen? A co chudý, kterýž se umí chovati mezi lidmi?

Lépe jest viděti nežli žádati, ale i to jest marnost a trápení ducha.

Čímžkoli jest, dávno jest tím nazván, a známé bylo, že člověk býti měl, a že se nebude moci souditi s silnějším, nežli jest sám.

A poněvadž předsevzetí mnohá rozmnožují marnost, co na tom má člověk?

Nebo kdo ví, co by bylo dobrého člověku v tomto životě, v počtu dnů marného života jeho, kteříž pomíjejí jako stín? Aneb kdo oznámí člověku, co se díti bude po něm pod sluncem?