Lucas 20
E aconteceu num daqueles dias que, estando ele ensinando o povo no templo, e anunciando o evangelho, sobrevieram os principais dos sacerdotes e os escribas com os anciãos,
E falaram-lhe, dizendo: Dize-nos, com que autoridade fazes estas coisas? Ou, quem é que te deu esta autoridade?
E, respondendo ele, disse-lhes: Também eu vos farei uma pergunta: Dizei-me pois:
O batismo de João era do céu ou dos homens?
E eles arrazoavam entre si, dizendo: Se dissermos: Do céu, ele nos dirá: Então por que o não crestes?
E se dissermos: Dos homens; todo o povo nos apedrejará, pois têm por certo que João era profeta.
E responderam que não sabiam de onde era.
E Jesus lhes disse: Tampouco vos direi com que autoridade faço isto.
E começou a dizer ao povo esta parábola: Certo homem plantou uma vinha, e arrendou-a a uns lavradores, e partiu para fora da terra por muito tempo;
E no tempo próprio mandou um servo aos lavradores, para que lhe dessem dos frutos da vinha; mas os lavradores, espancando-o, mandaram-no vazio.
E tornou ainda a mandar outro servo; mas eles, espancando também a este, e afrontando-o, mandaram-no vazio.
E tornou ainda a mandar um terceiro; mas eles, ferindo também a este, o expulsaram.
E disse o senhor da vinha: Que farei? Mandarei o meu filho amado; talvez, vendo-o, seja respeitado.
Mas, vendo-o os lavradores, arrazoaram entre si, dizendo: Este é o herdeiro; vinde, matemo-lo, para que a herança seja nossa.
E, lançando-o fora da vinha, o mataram. Que lhes fará, pois, o senhor da vinha?
Irá, e destruirá estes lavradores, e dará a outros a vinha. E, ouvindo eles isto, disseram: Não seja assim!
Mas ele, olhando para eles, disse: Que é isto, pois, que está escrito? A pedra, que os edificadores reprovaram, Essa foi feita cabeça da esquina.
Qualquer que cair sobre aquela pedra ficará em pedaços, e aquele sobre quem ela cair será feito em pó.
E os principais dos sacerdotes e os escribas procuravam lançar mão dele naquela mesma hora; mas temeram o povo; porque entenderam que contra eles dissera esta parábola.
E, observando-o, mandaram espias, que se fingissem justos, para o apanharem nalguma palavra, e o entregarem à jurisdição e poder do presidente.
E perguntaram-lhe, dizendo: Mestre, nós sabemos que falas e ensinas bem e retamente, e que não consideras a aparência da pessoa, mas ensinas com verdade o caminho de Deus.
É-nos lícito dar tributo a César ou não?
E, entendendo ele a sua astúcia, disse-lhes: Por que me tentais?
Mostrai-me uma moeda. De quem tem a imagem e a inscrição? E, respondendo eles, disseram: De César.
Disse-lhes então: Dai, pois, a César o que é de César, e a Deus o que é de Deus.
E não puderam apanhá-lo em palavra alguma diante do povo; e, maravilhados da sua resposta, calaram-se.
E, chegando-se alguns dos saduceus, que dizem não haver ressurreição, perguntaram-lhe,
Dizendo: Mestre, Moisés nos deixou escrito que, se o irmão de algum falecer, tendo mulher, e não deixar filhos, o irmão dele tome a mulher, e suscite posteridade a seu irmão.
Houve, pois, sete irmãos, e o primeiro tomou mulher, e morreu sem filhos;
E tomou-a o segundo por mulher, e ele morreu sem filhos.
E tomou-a o terceiro, e igualmente também os sete; e morreram, e não deixaram filhos.
E por último, depois de todos, morreu também a mulher.
Portanto, na ressurreição, de qual deles será a mulher, pois que os sete por mulher a tiveram?
E, respondendo Jesus, disse-lhes: Os filhos deste mundo casam-se, e dão-se em casamento;
Mas os que forem havidos por dignos de alcançar o mundo vindouro, e a ressurreição dentre os mortos, nem hão de casar, nem ser dados em casamento;
Porque já não podem mais morrer; pois são iguais aos anjos, e são filhos de Deus, sendo filhos da ressurreição.
E que os mortos hão de ressuscitar também o mostrou Moisés junto da sarça, quando chama ao Senhor Deus de Abraão, e Deus de Isaque, e Deus de Jacó.
Ora, Deus não é Deus de mortos, mas de vivos; porque para ele vivem todos.
E, respondendo alguns dos escribas, disseram: Mestre, disseste bem.
E não ousavam perguntar-lhe mais coisa alguma.
E ele lhes disse: Como dizem que o Cristo é filho de Davi?
Visto como o mesmo Davi diz no livro dos Salmos: Disse o SENHOR ao meu Senhor: Assenta-te à minha direita,
Até que eu ponha os teus inimigos por escabelo de teus pés.
Se Davi lhe chama Senhor, como é ele seu filho?
E, ouvindo-o todo o povo, disse Jesus aos seus discípulos:
Guardai-vos dos escribas, que querem andar com vestes compridas; e amam as saudações nas praças, e as principais cadeiras nas sinagogas, e os primeiros lugares nos banquetes;
Que devoram as casas das viúvas, fazendo, por pretexto, longas orações. Estes receberão maior condenação.
I stalo se v jeden den, když on učil lid v chrámě a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží a zákoníci s staršími,
I řekli jemu: Pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo tobě tuto moc dal?
I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás o jedné věci a odpověztež mi:
Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí?
Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť nám: Pročež jste tedy neuvěřili jemu?
Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; neb oni cele tak drží, že Jan jest prorok.
I odpověděli: Že nevědí, odkud jest byl.
I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím.
I počal lidu praviti podobenství toto: Člověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšed podál byl tam za mnohé časy.
A v čas slušný poslal k vinařům služebníka, aby z ovoce vinice dali jemu. Vinaři pak zmrskavše jej, pustili ho prázdného.
A on poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného.
I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven.
Tedy řekl Pán vinice: Co učiním? Pošli svého milého Syna. Snad když toho uzří, ostýchati se budou.
Uzřevše pak vinaři, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; pojďte, zabijme jej, aby naše bylo dědictví.
A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali ho. Což tedy učiní jim Pán vinice?
Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to.
A on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelní.
Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej.
I hledali přední kněží a zákoníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to.
Tedy ukládajíce o něm, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu.
I otázali se ho oni, řkouce: Mistře víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš.
Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic?
Ale Ježíš rozuměje chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte?
Ukažte mi peníz. Čí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův.
On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a což jest Božího, Bohu.
I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli.
Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení,) otázali se ho,
Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému.
I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí.
I pojal ji druhý, a umřel i ten bez dětí.
A třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše semene, zemřeli.
Nejposléze po všech umřela i žena.
Protož při vzkříšení kterého z nich bude manželka, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku?
A odpovídaje, řekl jim Ježíš: Synové tohoto světa žení se a vdávají.
Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti budou ani vdávati.
Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení.
A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým.
Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi.
Tedy odpověděvše někteří z zákoníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl.
I neodvážili se jeho na nic více tázati.
On pak řekl jim: Kterak někteří praví Krista býti synem Davidovým?
A sám David praví v knihách Žalmových: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé,
Ažť i položím nepřátely tvé v podnož noh tvých.
Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest?
I řekl učedlníkům svým přede vším lidem:
Varujte se od zákoníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách a první místo na večeřích,
Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.