29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.