9

1 Odpověděv pak Job, řekl:

2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.