1 Pourquoi n'y a-t-il pas des temps réservés par le Tout-Puissant? Et pourquoi ceux qui le connaissent ne voient-ils pas ses jours?

2 On remue les bornes; on ravit les troupeaux, et on les fait paître;

3 On emmène l'âne des orphelins, on prend pour gage le bœuf de la veuve;

4 On fait écarter les pauvres du chemin, et les affligés du pays sont contraints de se cacher.

5 Voici, ils sont dans le désert comme des ânes sauvages; ils sortent pour leur travail, espérant une proie; la steppe leur donne le pain pour les enfants.

6 Ils moissonnent leur pâture dans les champs, ils maraudent dans la vigne de l'impie;

7 Ils passent la nuit nus, faute de vêtement, et n'ont pas de quoi se couvrir contre le froid;

8 Ils sont percés par la pluie des montagnes, et, manquant d'abri, ils embrassent le rocher.

9 On arrache l'orphelin à la mamelle, on prend des gages sur le pauvre,

10 On le force à marcher nu, sans vêtements, on fait porter les gerbes à des affamés.

11 Ceux qui pressent l'huile dans leurs maisons, ceux qui foulent dans leurs pressoirs, ont soif.

12 Du sein de la ville, les mourants se lamentent; l'âme des blessés crie; et Dieu ne prend pas garde à ces indignités!

13 En voici d'autres qui se révoltent contre la lumière, qui ne connaissent pas ses voies, et ne se tiennent pas dans ses sentiers.

14 Le meurtrier se lève au point du jour; il tue le pauvre et l'indigent, et, de nuit, il dérobe comme un voleur.

16 Ils forcent les maisons dans les ténèbres, ils se tiennent enfermés le jour, ils ne savent pas ce que c'est que la lumière.

17 Car le matin leur est à tous comme l'ombre de la mort; si quelqu'un les reconnaît, ils ont des frayeurs mortelles.

18 Ils disparaissent comme un corps léger sur la surface de l'eau; leur héritage est maudit sur la terre; ils ne prennent plus le chemin des vignes.

19 La sécheresse et la chaleur consument les eaux de la neige; ainsi le Sépulcre dévore ceux qui pèchent.

20 Le sein qui les porta les oublie; les vers font d'eux bonne chère; on ne se souvient plus d'eux; l'injuste est brisé comme du bois.

21 Lui qui tourmentait la femme stérile, sans enfants, et ne faisait aucun bien à la veuve;

22 Qui entraînait les puissants par sa force; qui se levait et nul n'était sûr de sa vie:

23 Dieu lui donnait de la sécurité, et il s'y appuyait; et ses yeux étaient sur leurs voies.

24 Ils s'étaient élevés: un peu de temps encore, ils ne sont plus; ils s'affaissent, ils sont emportés comme les autres; ils sont coupés comme une tête d'épi.

25 S'il n'en est pas ainsi, qui me convaincra de mensonge, et mettra à néant mon discours?

1 Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho?

2 Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou.

3 Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

4 Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě.

5 Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich.

6 Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají.

7 Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě.

8 A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí.

9 Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou.

10 Nahého opouštějí , že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

11 Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí.

12 Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní.

13 Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho.

14 Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj.

15 Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá.

16 Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla.

17 Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí.

18 Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou.

19 Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili.

20 Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

21 Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

22 Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj.

23 Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich.

24 Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají.

25 Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?