1 Then Job answered and said,

2 I have heard many such things:

Miserable comforters are ye all.

3 Shall vain words have an end?

Or what provoketh thee that thou answerest?

4 I also could speak as ye do;

If your soul were in my soul’s stead,

I could join words together against you,

And shake my head at you.

5 But I would strengthen you with my mouth,

And the solace of my lips would assuage your grief.

6 Though I speak, my grief is not assuaged;

And though I forbear, what am I eased?

7 But now he hath made me weary:

Thou hast made desolate all my company.

8 And thou hast laid fast hold on me, which is a witness against me:

And my leanness riseth up against me,

It testifieth to my face.

9 He hath torn me in his wrath, and persecuted me;

He hath gnashed upon me with his teeth:

Mine adversary sharpeneth his eyes upon me.

10 They have gaped upon me with their mouth;

They have smitten me upon the cheek reproachfully:

They gather themselves together against me.

11 God delivereth me to the ungodly,

And casteth me into the hands of the wicked.

12 I was at ease, and he brake me asunder;

Yea, he hath taken me by the neck, and dashed me to pieces:

He hath also set me up for his mark.

13 His archers compass me round about;

He cleaveth my reins asunder, and doth not spare;

He poureth out my gall upon the ground.

14 He breaketh me with breach upon breach;

He runneth upon me like a giant.

15 I have sewed sackcloth upon my skin,

And have laid my horn in the dust.

16 My face is red with weeping,

And on my eyelids is the shadow of death;

17 Although there is no violence in my hands,

And my prayer is pure.

18 O earth, cover not thou my blood,

And let my cry have no resting-place.

19 Even now, behold, my witness is in heaven,

And he that voucheth for me is on high.

20 My friends scoff at me:

But mine eye poureth out tears unto God,

21 That he would maintain the right of a man with God,

And of a son of man with his neighbor!

22 For when a few years are come,

I shall go the way whence I shall not return.

1 A odpovídaje Job, řekl:2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.