1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.
1 Ašžmogus, patyręs vargą nuo Jo rūstybės lazdos.
2 Jis atvedė mane į tamsybę, o ne į šviesą.
3 Jis laiko ištiesęs savo ranką prieš mane visą dieną.
4 Jis pasendino mano kūną ir odą, sulaužė kaulus.
5 Jis apsupo mane kartybe ir vargu,
6 perkėlė į tamsą kaip mirusį.
7 Jis uždarė man duris ir apkalė mane sunkiomis grandinėmis.
8 Aš šaukiu ir meldžiuosi, bet Jis neatsako į mano maldą.
9 Jis užtvėrė mano kelius tašytais akmenimis ir mano takus iškraipė.
10 Jis tykojo manęs kaip lokys, kaip liūtas lindynėje.
11 Jis mane paklaidino, sudraskė ir paliko vienišą.
12 Įtempęs lanką, Jis pastatė mane taikiniu
13 ir pervėrė mano širdį strėlėmis.
14 Aš tapau pajuoka visai savo tautai, apie mane jie dainuoja per dieną.
15 Jis pasotino mane kartybėmis ir girdė metėlėmis.
16 Jis išlaužė mano dantis į žvyrą, užpylė mane pelenais.
17 Neturiu ramybės ir nežinau, kas yra gerovė.
18 Aš tariau: "Mano stiprybė ir viltis Viešpatyje pražuvo".
19 Atsimink mano vargą, kartybę, metėlę ir tulžį.
20 Mano siela nuolat tai atsimena ir yra pažeminta manyje.
21 Nors aš viso to neužmirštu, visgi dar turiu vilties.
22 Viešpaties malonė nepranyko, Jo gailestingumas dar nepasibaigė.
23 Tai atsinaujina kas rytą, ir didelė yra Jo ištikimybė.
24 Viešpats yra mano dalis, todėl vilsiuosi Juo.
25 Viešpats yra geras Jo laukiantiems ir ieškantiems.
26 Gera yra turėti viltį ir kantriai laukti Viešpaties išgelbėjimo,
27 gera žmogui nešti jungą nuo pat jaunystės.
28 Jis sėdi atsiskyręs ir tyli, nes tai Viešpaties uždėta našta.
29 Jis paliečia dulkes savo burna: "Galbūt dar yra vilties".
30 Jis atsuka skruostą jį mušančiam, sotinasi panieka,
31 nes Viešpats neatstumia amžiams.
32 Jis siunčia sielvartą, bet vėl pasigaili dėl savo malonės gausos.
33 Jis nenori varginti žmonių ir sukelti jiems sielvarto.
34 Kai mindžioja kojomis belaisvius,
35 kai Aukščiausiojo akivaizdoje pamina žmogaus teises,
36 kai iškraipo žmogaus bylą, Viešpats tam nepritaria.
37 Kas gali sakyti, kad įvyksta ir tai, ko Viešpats neįsako?
38 Ar ne iš Aukščiausiojo burnos ateina, kas gera ir kas pikta?
39 Kodėl žmogus skundžiasi, baudžiamas dėl savo nuodėmių?
40 Patikrinkime savo kelius ir grįžkime prie Viešpaties.
41 Kelkime savo širdis ir rankas į Dievą danguose.
42 Mes nusikaltome ir maištavome, ir Tu mums neatleidai.
43 Tu apsisiautei rūstybe ir persekiojai mus, Tu žudei mus nesigailėdamas.
44 Tu apsigaubei debesiu taip, kad maldos nepasiektų Tavęs.
45 Tu padarei mus sąšlavomis ir atmatomis tarp tautų.
46 Mūsų priešai atvėrė savo burnas prieš mus.
47 Baimė ir žabangai užgriuvo mus, griovimas ir sunaikinimas.
48 Mano akys pasruvo ašaromis dėl tautos sunaikinimo.
49 Mano ašaros plūs nesulaikomai, be perstojo,
50 kol Viešpats pažvelgs iš dangaus į mus.
51 Aš liūdžiu dėl savo miesto dukterų.
52 Priešai pagavo mane kaip paukštį be priežasties,
53 įmetė mane gyvą į duobę, mėtė akmenimis.
54 Vanduo pakilo iki mano galvos; maniau, esu žuvęs.
55 Viešpatie, iš duobės gilybės šaukiausi Tavęs.
56 Tu išgirdai mano balsą. Nenukreipk savo ausies nuo mano šauksmo.
57 Tu priartėjai, kai šaukiausi Tavo pagalbos, ir tarei: "Nebijok".
58 Viešpatie, Tu atėjai man į pagalbą ir išgelbėjai mano gyvybę.
59 Viešpatie, Tu matei man daromą skriaudą, išspręsk mano bylą.
60 Tu matei jų įniršį ir visus jų sumanymus prieš mane;
61 Tu girdėjai jų patyčias ir visus jų sumanymus prieš mane.
62 Mano priešininkų lūpos visą laiką planuoja pikta prieš mane.
63 Ar jie sėdi, ar keliasi, aš esu jų daina.
64 Viešpatie, atlygink jiems pagal jų darbus.
65 Suteik jų širdims skausmo. Prakeikimas tekrinta ant jų.
66 Viešpatie, persekiok juos ir nušluok nuo žemės paviršiaus.