1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,
2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.
3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.
4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.
5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.
6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.
7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.
8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.
9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.
10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.
11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,
12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.
13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.
14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.
15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.
16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,
17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.
18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.
19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.
20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.
21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.
22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
1 Nuo kolme miestä eivät nyt enää puhuneet Jobille mitään, koska Job piti itseään syyttömänä.
2 Mutta silloin suuttui Elihu. Elihu, Barakelin poika, kuului Ramin sukuun ja oli kotoisin Busista. Hän suuttui Jobille, koska Job katsoi, että hän, Job, oli oikeassa ja Jumala väärässä,
3 ja hän suuttui Jobin ystäviin, koska nämä eivät pystyneet vastaamaan Jobille, vaikka katsoivat, että Job oli väärässä.
4 Elihu oli odottanut ennen kuin ryhtyi puhumaan, koska toiset olivat häntä vanhempia.
5 Mutta kun hän näki, ettei kukaan noista kolmesta enää kyennyt vastaamaan Jobille mitään, hän suuttui.
6 Nyt busilainen Elihu, Barakelin poika, alkoi puhua ja sanoi: -- Vähät ovat minun elämäni päivät, kun vertaan teihin, vanhuksiin. Siksi minä arastelin ja pelkäsin lähteä kertomaan, mitä minä tiedän.
8 Mutta henki ihmisen tekee viisaaksi, Kaikkivaltiaan henkäys.
9 Ei ikä yksin tuo viisautta, eivät vanhatkaan aina tiedä, mikä on oikein.
10 Niinpä nyt sanon: kuulkaa minua, nyt on minun vuoroni kertoa, mitä minä tiedän.
11 Minä odotin, mitä te sanoisitte, ja kuuntelin tarkoin teidän viisaita puheitanne, kun te etsitte oikeita sanoja.
12 Tarkoin minä kuuntelin, mutta kukaan teistä ei pystynyt vastaamaan Jobille, kukaan ei osannut ojentaa häntä.
14 Minulle hän ei ole osoittanut sanojaan, enkä minä puolestani aio vastata hänelle sillä tavoin kuin te.
15 Nuo miehet ovat jääneet sanattomiksi, enää he eivät vastaa, sanat ovat kaikonneet heidän suustaan.
16 Pitäisikö minun vielä odottaa, että he puhuisivat, kun he vain seisovat tuossa sanomatta sanaakaan vastaan?
17 Ehkäpä nyt on minun vuoroni puhua ja sanoa suoraan, mitä minä tiedän.
18 Minä olen täynnä sanoja, henkeni kuohuu, olen pakahtua,
19 olen kuin ruukku, joka on täynnä nuorta viiniä, sisukseni ovat repeämäisillään kuin täpötäysi leili.
20 Minun on pakko puhua, että oloni kevenisi. Siispä avaan suuni ja sanon sanottavani.
21 En puhu kenenkään mieliksi, ketään en liehakoi,
22 en osaa niitä puheita. Jos sellaisiin ryhtyisin, Luojani kohta ottaisi minut pois.