1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.

1 Palavras do Eclesiastes, filho de Davi, rei de Jerusalém.2 Vaidade das vaidades, diz o Eclesiastes, vaidade das vaidades! Tudo é vaidade.3 Que proveito tira o homem de todo o trabalho com que se afadiga debaixo do sol?4 Uma geração passa, outra vem; mas a terra sempre subsiste.5 O sol se levanta, o sol se põe; apressa-se a voltar a seu lugar; em seguida, se levanta de novo.6 O vento vai em direção ao sul, vai em direção ao norte, volteia e gira nos mesmos circuitos.7 Todos os rios se dirigem para o mar, e o mar não transborda. Em direção ao mar, para onde correm os rios, eles continuam a correr.8 Todas as coisas se afadigam, mais do que se pode dizer. A vista não se farta de ver, o ouvido nunca se sacia de ouvir.9 O que foi é o que será: o que acontece é o que há de acontecer. Não há nada de novo debaixo do sol.10 Se é encontrada alguma coisa da qual se diz: Veja: isto é novo, ela já existia nos tempos passados.11 Não há memória do que é antigo, e nossos descendentes não deixarão memória junto daqueles que virão depois deles.12 Eu, o Eclesiastes, fui rei de Israel em Jerusalém.13 Apliquei meu espírito a um estudo atencioso e à sábia observação de tudo que se passa debaixo dos céus: Deus impôs aos homens esta ocupação ingrata.14 Vi tudo o que se faz debaixo do sol, e eis: tudo vaidade, e vento que passa.15 O que está curvado não se pode endireitar, e o que falta não se pode calcular.16 Eu disse comigo mesmo: Eis que amontoei e acumulei mais sabedoria que todos os que me precederam em Jerusalém. Porque meu espírito estudou muito a sabedoria e a ciência,17 e apliquei o meu espírito ao discernimento da sabedoria, da loucura e da tolice. Mas cheguei à conclusão de que isso é também vento que passa.18 Porque no acúmulo de sabedoria, acumula-se tristeza, e que aumenta a ciência, aumenta a dor.