1 Ich {Das dritte Lied ist wie die beiden ersten gebildet, nur mit dem Unterschiede, daß hier jede Strophenzeile mit dem Anfangsbuchstaben der Strophe beginnt} bin der Mann, der Elend gesehen durch die Rute seines Grimmes.
2 Mich hat er geleitet und geführt in Finsternis und Dunkel {Eig. und Nicht-Licht}.
3 Nur {O. Fürwahr} gegen mich kehrt er immer wieder seine Hand den ganzen Tag.
4 Er hat verfallen lassen mein Fleisch und meine Haut, meine Gebeine hat er zerschlagen.
5 Bitterkeit {Eig. Gift} und Mühsal hat er wider mich gebaut und mich damit umringt.
6 Er ließ mich wohnen in Finsternissen, gleich den Toten der Urzeit {O. gleich ewig Toten (welche nie wiederkommen); vergl. auch Ps. 143,3}.
7 Er hat mich umzäunt, daß ich nicht herauskommen kann; er hat schwer gemacht meine Fesseln.
8 Wenn ich auch schreie und rufe, so hemmt er mein Gebet {Vergl. V.44}.
9 Meine Wege hat er mit Quadern vermauert, meine Pfade umgekehrt. {d.h. von Grund aus zerstört}
10 Ein lauernder Bär ist er mir, ein Löwe im Versteck.
11 Er hat mir die Wege entzogen und hat mich zerfleischt, mich verwüstet.
12 Er hat seinen Bogen gespannt und mich wie ein Ziel dem Pfeile hingestellt.
13 Er ließ in meine Nieren dringen die Söhne seines Köchers.
14 Meinem ganzen Volke bin ich zum Gelächter geworden, bin ihr Saitenspiel den ganzen Tag.
15 Mit Bitterkeiten hat er mich gesättigt, mit Wermut mich getränkt.
16 Und er hat mit Kies meine Zähne zermalmt, hat mich niedergedrückt in die Asche.
17 Und meine Seele ist vom Frieden {O. von der Wohlfahrt} , verstoßen, ich habe des Guten {O. des Glücks} vergessen.
18 Und ich sprach: Dahin ist meine Lebenskraft und meine Hoffnung auf {Eig. von} Jehova.
19 Gedenke meines Elends und meines Umherirrens, des Wermuts und der Bitterkeit {Eig. des Giftes} !
20 Beständig denkt meine Seele daran und ist niedergebeugt in mir.
21 Dies will ich mir zu Herzen nehmen, darum will ich hoffen:
22 Es sind die Gütigkeiten Jehovas, daß wir nicht aufgerieben sind; denn seine Erbarmungen sind nicht zu Ende {O. nicht aufgerieben, daß seine Erbarmungen nicht zu Ende sind};
23 sie sind alle Morgen neu, deine Treue ist groß.
24 Jehova ist mein Teil, sagt meine Seele; darum will ich auf ihn hoffen.
25 Gütig ist Jehova gegen die, welche auf ihn harren, gegen die Seele, die nach ihm trachtet.
26 Es ist gut, daß man still warte {Eig. warte, und zwar still} auf die Rettung Jehovas.
27 Es ist dem Manne gut, daß er das Joch in seiner Jugend trage.
28 Er sitze einsam und schweige, weil er es ihm {O. wenn er ihm etwas} auferlegt hat;
29 er lege seinen Mund in den Staub; vielleicht gibt es Hoffnung.
30 Dem, der ihn schlägt, reiche er den Backen dar, werde mit Schmach gesättigt {d.h. lasse sich mit Schmach sättigen}.
31 Denn der Herr verstößt nicht ewiglich;
32 sondern wenn er betrübt hat, erbarmt er sich nach der Menge seiner Gütigkeiten.
33 Denn nicht von Herzen plagt {O. demütiget} und betrübt er die Menschenkinder.
34 Daß man alle Gefangenen der Erde unter seinen Füßen zertrete,
35 das Recht eines Mannes beuge vor dem Angesicht des Höchsten,
36 einem Menschen Unrecht tue in seiner Streitsache: Sollte der Herr nicht darauf achten?
37 Wer ist, der da sprach, und es geschah, ohne daß der Herr es geboten?
38 Das Böse und das Gute, geht es nicht aus dem Munde des Höchsten hervor?
39 Was beklagt sich der lebende Mensch? über seine Sünden beklage sich der Mann! {O. Was beklagt sich der lebende Mensch, der Mann über seine Sündenstrafe?}
40 Prüfen und erforschen wir unsere Wege, und laßt uns zu Jehova {Eig. bis zu Jehova hin} umkehren!
41 laßt uns unser Herz samt den Händen erheben zu Gott {El} im Himmel!
42 Wir, wir sind abgefallen und sind widerspenstig gewesen; du hast nicht vergeben.
43 Du hast dich in Zorn gehüllt und hast uns verfolgt; du hast hingemordet ohne Schonung.
44 Du hast dich in eine Wolke gehüllt, so daß kein Gebet hindurchdrang.
45 Du hast uns zum Kehricht und zum Ekel gemacht inmitten der Völker.
46 Alle unsere Feinde haben ihren Mund gegen uns aufgesperrt.
47 Grauen und Grube sind über uns gekommen, Verwüstung und Zertrümmerung.
48 Mit Wasserbächen rinnt mein Auge wegen der Zertrümmerung der Tochter meines Volkes.
49 Mein Auge ergießt sich ruhelos und ohne Rast,
50 bis Jehova vom Himmel herniederschaue und dareinsehe.
51 Mein Auge schmerzt mich {W. schmerzt meine Seele} wegen aller Töchter meiner Stadt.
52 Wie einen Vogel haben mich heftig gejagt, die ohne Ursache meine Feinde sind.
53 Sie haben mein Leben in die Grube hinein vernichtet und Steine auf mich geworfen.
54 Wasser strömten über mein Haupt; ich sprach: Ich bin abgeschnitten!
55 Jehova, ich habe deinen Namen angerufen aus der tiefsten Grube.
56 Du hast meine Stimme gehört; verbirg dein Ohr nicht vor meinem Seufzen, meinem Schreien!
57 Du hast dich genaht an dem Tage, da ich dich anrief; du sprachst: Fürchte dich nicht!
58 Herr, du hast die Rechtssachen meiner Seele geführt, hast mein Leben erlöst.
59 Jehova, du hast meine Bedrückung gesehen; verhilf mir zu meinem Rechte {Eig. entscheide meine Rechtssache} !
60 Du hast gesehen alle ihre Rache, alle ihre Anschläge gegen mich.
61 Jehova, du hast ihr Schmähen gehört, alle ihre Anschläge wider mich,
62 das Gerede derer, die wider mich aufgestanden sind, und ihr Sinnen wider mich den ganzen Tag.
63 Schaue an ihr Sitzen und ihr Aufstehen! ich bin ihr Saitenspiel.
64 Jehova, erstatte ihnen Vergeltung nach dem Werke ihrer Hände!
65 Gib ihnen {O. du wirst ihnen erstatten... wirst ihnen geben usw.} Verblendung {Eig. Verdeckung} des Herzens, dein Fluch komme über sie!
66 Verfolge sie im Zorne und tilge sie unter Jehovas Himmel hinweg!
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.