1 Ich bin ein elender Mann, der die Rute seines Grimmes sehen muß.
2 Er hat mich geführet und lassen gehen in die Finsternis und nicht ins Licht.
3 Er hat seine Hand gewendet wider mich und handelt gar anders mit mir für und für.
4 Er hat mein Fleisch und Haut alt gemacht und mein Gebein zerschlagen.
5 Er hat mich verbauet und mich mit Galle und Mühe umgeben.
6 Er hat mich in Finsternis gelegt, wie die Toten in der Welt.
7 Er hat mich vermauert, daß ich nicht heraus kann, und mich in harte Fesseln gelegt.
8 Und wenn ich gleich schreie und rufe, so stopft er die Ohren zu vor meinem Gebet.
9 Er hat meinen Weg vermauert mit Werkstücken und meinen Steig umgekehret.
10 Er hat auf mich gelauert wie ein Bär, wie ein Löwe im Verborgenen.
11 Er läßt mich des Weges fehlen. Er hat mich zerstücket und zunichte gemacht.
12 Er hat seinen Bogen gespannet und mich dem Pfeil zum Ziel gesteckt.
13 Er hat aus dem Köcher in meine Nieren schießen lassen.
14 Ich bin ein Spott allem meinem Volk und täglich ihr Liedlein.
15 Er hat mich mit Bitterkeit gesättiget und mit Wermut getränket.
16 Er hat meine Zähne zu kleinen Stücken zerschlagen. Er wälzet mich in der Asche.
17 Meine Seele ist aus dem Frieden vertrieben; ich muß des Guten vergessen.
18 Ich sprach: Mein Vermögen ist dahin und meine Hoffnung am HErrn.
19 Gedenke doch, wie ich so elend und verlassen, mit Wermut und Galle getränket bin.
20 Du wirst ja daran gedenken, denn meine Seele sagt mir‘s.
21 Das nehme ich zu Herzen, darum hoffe ich noch.
22 Die Gute des HErrn ist, daß wir nicht gar aus sind; seine Barmherzigkeit hat noch kein Ende,
23 sondern sie ist alle Morgen neu, und deine Treue ist groß.
24 Der HErr ist mein Teil, spricht meine Seele, darum will ich auf ihn hoffen.
25 Denn der HErr ist freundlich dem, der auf ihn harret, und der Seele, die nach ihm fraget.
26 Es ist ein köstlich Ding, geduldig sein und auf die Hilfe des HErrn hoffen.
27 Es ist ein köstlich Ding einem Manne, daß er das Joch in seiner Jugend trage,
28 daß ein Verlassener geduldig sei, wenn ihn etwas überfällt,
29 und seinen Mund in den Staub stecke und der Hoffnung erwarte
30 und lasse sich auf die Backen schlagen und ihm viel Schmach anlegen.
31 Denn der HErr verstößt nicht ewiglich,
32 sondern er betrübet wohl und erbarmet sich wieder nach seiner großen Güte;
33 denn er nicht von Herzen die Menschen plaget und betrübet,
34 als wollte er alle die Gefangenen auf Erden gar unter seine Füße zertreten
35 und eines Mannes Recht vor dem Allerhöchsten beugen lassen
36 und eines Menschen Sache verkehren lassen, gleich als sähe es der HErr nicht.
37 Wer darf denn sagen, daß solches geschehe ohne des HErrn Befehl,
38 und daß weder Böses noch Gutes komme aus dem Munde des Allerhöchsten?
39 Wie murren denn die Leute im Leben also? Ein jeglicher murre wider seine Sünde!
40 Und laßt uns forschen und suchen unser Wesen und uns zum HErrn bekehren.
41 Laßt uns unser Herz samt den Händen aufheben zu GOtt im Himmel.
42 Wir, wir haben gesündiget und sind ungehorsam gewesen. Darum hast du billig nicht verschonet,
43 sondern du hast uns mit Zorn überschüttet und verfolget und ohne Barmherzigkeit erwürget.
44 Du hast dich mit einer Wolke verdeckt, daß kein Gebet hindurch konnte.
45 Du hast uns zu Kot und Unflat gemacht unter den Völkern.
46 Alle unsere Feinde sperren ihr Maul auf wider uns.
47 Wir werden gedrückt und geplagt mit Schrecken und Angst.
48 Meine Augen rinnen mit Wasserbächen über dem Jammer der Tochter meines Volks.
49 Meine Augen fließen und können nicht ablassen; denn es ist kein Aufhören da,
50 bis der HErr vom Himmel herabschaue und sehe darein.
51 Mein Auge frißt mir das Leben weg um die Tochter meiner Stadt.
52 Meine Feinde haben mich gehetzet, wie einen Vogel, ohne Ursache.
53 Sie haben mein Leben in einer Grube umgebracht und Steine auf mich geworfen.
54 Sie haben auch mein Haupt mit Wasser überschüttet. Da sprach ich: Nun bin ich gar dahin.
55 Ich rief aber deinen Namen an, HErr, unten aus der Grube;
56 und du erhöretest meine Stimme. Verbirg deine Ohren nicht vor meinem Seufzen und Schreien!
57 Nahe dich zu mir, wenn ich dich anrufe, und sprich: Fürchte dich nicht!
58 Führe du, HErr, die Sache meiner Seele und erlöse mein Leben!
59 HErr, schaue, wie mir so unrecht geschieht, und hilf mir zu meinem Recht!
60 Du siehest alle ihre Rache und alle ihre Gedanken wider mich.
61 HErr, du hörest ihre Schmach und alle ihre Gedanken über mich,
62 die Lippen meiner Widerwärtigen und ihr Dichten wider mich täglich.
63 Schaue doch; sie gehen nieder oder stehen auf, so singen sie von mir Liedlein.
64 Vergilt ihnen, HErr, wie sie verdienet haben!
65 Laß ihnen das Herz erschrecken und deinen Fluch fühlen!
66 Verfolge sie mit Grimm und vertilge sie unter dem Himmel des HErrn!
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.