Jó 39
Sabes tu o tempo em que as cabras montesas têm filhos, ou observastes as cervas quando dão suas crias?
Contarás os meses que cumprem, ou sabes o tempo do seu parto?
Quando se encurvam, produzem seus filhos, e lançam de si as suas dores.
Seus filhos enrijam, crescem com o trigo; saem, e nunca mais tornam para elas.
Quem despediu livre o jumento montês, e quem soltou as prisões ao jumento bravo,
Ao qual dei o ermo por casa, e a terra salgada por morada?
Ri-se do ruído da cidade; não ouve os muitos gritos do condutor.
A região montanhosa é o seu pasto, e anda buscando tudo que está verde.
Ou, querer-te-á servir o boi selvagem? Ou ficará no teu curral?
Ou com corda amarrarás, no arado, ao boi selvagem? Ou escavará ele os vales após ti?
Ou confiarás nele, por ser grande a sua força, ou deixarás a seu cargo o teu trabalho?
Ou fiarás dele que te torne o que semeaste e o recolha na tua eira?
A avestruz bate alegremente as suas asas, porém, são benignas as suas asas e penas?
Ela deixa os seus ovos na terra, e os aquenta no pó,
E se esquece de que algum pé os pode pisar, ou que os animais do campo os podem calcar.
Endurece-se para com seus filhos, como se não fossem seus; debalde é seu trabalho, mas ela está sem temor,
Porque Deus a privou de sabedoria, e não lhe deu entendimento.
A seu tempo se levanta ao alto; ri-se do cavalo, e do que vai montado nele.
Ou darás tu força ao cavalo, ou revestirás o seu pescoço com crinas?
Ou espantá-lo-ás, como ao gafanhoto? Terrível é o fogoso respirar das suas ventas.
Escava a terra, e folga na sua força, e sai ao encontro dos armados.
Ri-se do temor, e não se espanta, e não torna atrás por causa da espada.
Contra ele rangem a aljava, o ferro flamante da lança e do dardo.
Agitando-se e indignando-se, serve a terra, e não faz caso do som da buzina.
Ao soar das buzinas diz: Eia! E cheira de longe a guerra, e o trovão dos capitães, e o alarido.
Ou voa o gavião pela tua inteligência, e estende as suas asas para o sul?
Ou se remonta a águia ao teu mandado, e põe no alto o seu ninho?
Nas penhas mora e habita; no cume das penhas, e nos lugares seguros.
Dali descobre a presa; seus olhos a avistam de longe.
E seus filhos chupam o sangue, e onde há mortos, ali está ela.
Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]