1 Tudo tem o seu tempo

determinado,

e há tempo para todo o propósito

debaixo do céu.

2 Há tempo de nascer,

e tempo de morrer;

tempo de plantar,

e tempo de arrancar

o que se plantou;

3 Tempo de matar,

e tempo de curar;

tempo de derrubar,

e tempo de edificar;

4 Tempo de chorar,

e tempo de rir;

tempo de prantear,

e tempo de dançar;

5 Tempo de espalhar pedras,

e tempo de ajuntar pedras;

tempo de abraçar,

e tempo de afastar-se de abraçar;

6 Tempo de buscar,

e tempo de perder;

tempo de guardar,

e tempo de lançar fora;

7 Tempo de rasgar,

e tempo de coser;

tempo de estar calado,

e tempo de falar;

8 Tempo de amar,

e tempo de odiar;

tempo de guerra,

e tempo de paz.

9 Que proveito tem o trabalhador naquilo em que trabalha? 10 Tenho visto o trabalho que Deus deu aos filhos dos homens, para com ele os exercitar. 11 Tudo fez formoso em seu tempo; também pôs o mundo no coração do homem, sem que este possa descobrir a obra que Deus fez desde o princípio até ao fim. 12 Já tenho entendido que não há coisa melhor para eles do que alegrar-se e fazer bem na sua vida; 13 E também que todo o homem coma e beba, e goze do bem de todo o seu trabalho; isto é um dom de Deus. 14 Eu sei que tudo quanto Deus faz durará eternamente; nada se lhe deve acrescentar, e nada se lhe deve tirar; e isto faz Deus para que haja temor diante dele. 15 O que é, já foi; e o que há de ser, também já foi; e Deus pede conta do que passou.

16 Vi mais debaixo do sol que no lugar do juízo havia impiedade, e no lugar da justiça havia iniquidade. 17 Eu disse no meu coração: Deus julgará o justo e o ímpio; porque há um tempo para todo o propósito e para toda a obra. 18 Disse eu no meu coração, quanto a condição dos filhos dos homens, que Deus os provaria, para que assim pudessem ver que são em si mesmos como os animais. 19 Porque o que sucede aos filhos dos homens, isso mesmo também sucede aos animais, e lhes sucede a mesma coisa; como morre um, assim morre o outro; e todos têm o mesmo fôlego, e a vantagem dos homens sobre os animais não é nenhuma, porque todos são vaidade. 20 Todos vão para um lugar; todos foram feitos do pó, e todos voltarão ao pó. 21 Quem sabe que o fôlego do homem vai para cima, e que o fôlego dos animais vai para baixo da terra? 22 Assim que tenho visto que não há coisa melhor do que alegrar-se o homem nas suas obras, porque essa é a sua porção; pois quem o fará voltar para ver o que será depois dele?

1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. 2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; 3 Èas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; 4 Èas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování; 5 Èas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; 6 Èas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení; 7 Èas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; 8 Èas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje. 9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje? 10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili. 11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce. 12 Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém, 13 Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží. 14 Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho. 15 To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo. 16 Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost. 17 I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku. 18 Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům. 19 Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost. 20 Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu. 21 Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi? 22 Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?