1 Então respondeu Jó, dizendo:2 Tenho ouvido muitas coisas como estas; todos vós sois consoladores molestos.3 Porventura não terão fim essas palavras de vento? Ou o que te irrita, para assim responderes?4 Falaria eu também como vós falais, se a vossa alma estivesse em lugar da minha alma, ou amontoaria palavras contra vós, e menearia contra vós a minha cabeça?5 Antes vos fortaleceria com a minha boca, e a consolação dos meus lábios abrandaria a vossa dor.6 Se eu falar, a minha dor não cessa, e, calando-me eu, qual é o meu alívio?7 Na verdade, agora ele me tem feito fatigado; tu assolaste toda a minha companhia,8 Testemunha disto é que já me fizeste enrugado, e a minha magreza já se levanta contra mim, e no meu rosto testifica contra mim.9 Na sua ira me despedaçou, e ele me perseguiu; rangeu os seus dentes contra mim; aguça o meu adversário os seus olhos contra mim.10 Abrem a sua boca contra mim; com desprezo me feriram nos queixos, e contra mim se ajuntam todos.11 Entrega-me Deus ao perverso, e nas mãos dos ímpios me faz cair.12 Descansado estava eu, porém ele me quebrantou; e pegou-me pela cerviz, e me despedaçou; também me pôs por seu alvo.13 Cercam-me os seus flecheiros; atravessa-me os rins, e não me poupa, e o meu fel derrama sobre a terra,14 Fere-me com ferimento sobre ferimento; arremete contra mim como um valente.15 Cosi sobre a minha pele o cilício, e revolvi a minha cabeça no pó.16 O meu rosto está todo avermelhado de chorar, e sobre as minhas pálpebras está a sombra da morte:17 Apesar de não haver violência nas minhas mãos, e de ser pura a minha oração.18 Ah! terra, não cubras o meu sangue e não haja lugar para ocultar o meu clamor!19 Eis que também agora a minha testemunha está no céu, e nas alturas o meu testemunho está.20 Os meus amigos são os que zombam de mim; os meus olhos se desfazem em lágrimas diante de Deus.21 Ah! se alguém pudesse contender com Deus pelo homem, como o homem pelo seu próximo!22 Porque decorridos poucos anos, eu seguirei o caminho por onde não tornarei.

1 A odpovídaje Job, řekl:2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.