1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

1 "人在世上怎能没有劳役呢？你的日子不像雇工的日子吗？ 2 正如仆人切慕暮影， 又像雇工盼望工价。 3 照样， 我有空虚的岁月， 也有劳苦的黑夜为我派定。 4 我躺下的时候， 就说： ‘我什么时候起来？’然而， 长夜漫漫， 我辗转反侧， 直到黎明。 5 我的肉体以虫子和土块为衣裳， 我的皮肤裂开又流脓。 6 我过的日子比梭还要快， 在毫无盼望之中而结束。 7 求你记念我的性命不过是一口气， 我的眼必不再看见福乐。 8 看我的， 他的眼再也看不到我， 你的眼要看我， 我已经不在了。 9 云彩怎样消散逝去， 照样， 人下阴间也不再上来。 10 他不再回自己的家， 故乡再也不认识他。 11 因此， 我不再禁止我的口， 我要说出灵里的忧愁， 倾诉心中的痛苦。 12 我岂是洋海或是海怪， 你竟然设守卫防备我？ 13 我若说： ‘我的床必安慰我， 我的榻必减轻我的苦情’， 14 你就用梦惊扰我， 又用异象惊吓我， 15 以致我宁可窒息而死， 也不肯保留我这一身的骨头。 16 我厌恶自己， 不愿永远活下去。任凭我吧， 因为我的日子都是空虚的。 17 人算什么， 你竟看他为大， 又把他放在心上； 18 每天早晨你都鉴察他， 每时每刻你也试验他。 19 你到什么时候才转眼不看我， 任凭我咽下唾沫呢？ 20 鉴察世人的主啊！ 我若犯了罪， 跟你有什么关系呢？你为什么把我当作箭靶， 使我以自己为重担呢？ 21 你为什么不赦免我的过犯， 除去我的罪孽呢？现在我快要躺卧在尘土中， 那时你寻找我， 我却不在了。"