1 A když bylo již usouzeno, abychom my se plavili do Vlach, poručen jest i Pavel i někteří jiní vězňové setníku, jménem Juliovi, kterýž byl nad houfem Augustovým.
2 Tedy všedše na lodí Adramyttenskou, abychom se plavili podle krajin Azie, pustili jsme se na moře. A byl s námi Aristarchus Macedonský z Tessaloniky.
3 Druhý pak den připlavili jsme se k Sidonu. A tu Julius přívětivě se maje ku Pavlovi, dopustil mu, aby jda k přátelům, u nich měl pohodlí.
4 A berouce se odtud, plavili jsme se podle Cypru, protože byl vítr odporný nám.
5 A tak přeplavivše se přes moře Cilické a Pamfylické, přišli jsme do města Myry, kteréž jest v krajině, jenž slove Lycia.
6 A tu našed setník bárku Alexandrinskou, kteráž měla plouti do Vlach, uvedl nás na ni.
7 A když jsme za mnoho dní znenáhla se plavili a sotva připlouli proti Gnidum, a vítr nám bránil přiblížiti se k zemi, i podjeli jsme Krétu podle Salmóny.
8 A sotva ji pomíjeti mohše, přijeli jsme na jedno místo, kteréž slove Pěkný břeh, od kteréhožto nedaleko bylo město Lasea.
9 Když pak drahný čas přešel, a již bylo nebezpečné plavení, (neb již byl i půst pominul,) napomínal jich Pavel,
10 Řka k nim: Muži, vidím, že s velikým ublížením a s mnohou škodou netoliko nákladu a lodí, ale i životů našich toto plavení bude.
11 Ale setník více věřil správci lodí a marináři, nežli tomu, co Pavel pravil.
12 A když nebylo tu příhodného přístavu, kdež by pobyli přes zimu, mnozí tak radili, aby se předce pustili odtud, zda by jak mohli, přijedouce do Fenicen, přes zimu tu pobýti na břehu Kréty, kterýž leží k větru nešpornímu a k větru více než západnímu.
13 A když počal vítr víti od poledne, majíce za to, že se budou umíněnou cestou držeti, i nahodilo se jim, že jeli blízko Kréty.
14 Po neveliké pak chvíli zdvihl se proti nim vítr bouřlivý půlnoční, kterýž slove Euroklydon.
15 A když lodí zachvácena byla a nemohla odolati proti větru, pustivše ji po větru, tak jsme se vezli.
16 A přiběhše pod jeden ostrov neveliký, kterýž slove Klauda, sotva jsme mohli obdržeti člun u bárky.
17 Kterýžto zdvihše, pomoci užívali, podpásavše bárku; a bojíce se, aby neuhodili na místo nebezpečné, spustivše člun, tak se plavili.
18 A když bouře vichrová námi velmi zmítala, na druhý den, což bylo v lodí nákladů, metali ven.
19 A třetí den i to nádobí bárce potřebné svýma rukama vyházeli jsme.
20 A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem odjata.
21 A když jsme již byli hladem velmi ztrápeni, tedy stoje Pavel uprostřed nich, řekl: Měli jste zajisté, ó muži, uposlechnouce mne, nehýbati se od Kréty, a tak uvarovati se nebezpečenství tohoto a škody
22 A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne žádný z vás, kromě bárky samé.
23 Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem a kterémuž sloužím,
24 Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť jest tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou.
25 Protož buďte dobré mysli, muži; neboť já věřím Bohu, žeť se tak stane, jakž jest mi mluveno.
26 Mámeť se pak dostati na nějaký ostrov.
27 A když již byla čtrnáctá noc, a my se plavili po moři Adriatickém, okolo půlnoci, domnívali se plavci, že by se jim okazovala krajina nějaká.
28 Kteřížto spustivše do vody olovnici, nalezli hlubokost dvadcíti loktů; a odjevše odtud maličko, opět spustivše olovnici, nalezli hlubokost patnácti loktů.
29 A bojíce se, aby na místa skalnatá neuhodili, spustivše z bárky čtyři kotve, žádali, aby den byl.
30 Chtěli pak marináři utéci z bárky, pustivše člun do moře, pod zámyslem, jako by chtěli od předku lodí kotve roztahovati,
31 I řekl Pavel setníkovi a žoldnéřům: Nezůstanou-li tito na lodí, vy nebudete moci zachováni býti.
32 Tedy žoldnéři utínali provazy u člunu, a pustili jej, aby pryč plynul.
33 A když již dnělo, napomínal Pavel všech, aby pojedli, řka: Již jest tomu dnes čtrnáctý den, jakž očekávajíce, trváte lační, nic nejedouce.
34 Protož prosím vás, abyste pojedli pro zachování vašeho zdraví; neb žádného z vás vlas s hlavy nespadne.
35 A to pověděv, vezma chléb, díky vzdával Bohu přede všemi, a rozlomiv, počal jísti.
36 A tak potěšeni byvše všickni, pojedli i oni.
37 Bylo pak nás všech osob na lodí dvě stě sedmdesáte a šest.
38 A nasyceni jsouce pokrmem, oblehčovali bárku, vysýpajíce pšenici do moře.
39 A když byl den, nemohli země viděti, než okřídlí nějaké znamenali, ano má břeh, k němuž myslili, kdyby jak mohli přistáti s lodí.
40 A vytáhše kotvy, pustili se po moři, rozpustivše také provazy pravidl; a zdvihše plachtu k větru, táhli se k břehu.
41 Ale když trefili na to místo, kdež se dvoje moře schází, tu se zastavila lodí. A přední konec lodí uváznutý stál, nehýbaje se, zadní pak konec lámal se násilím vln.
42 Tedy žoldnéři radili setníkovi, aby vězně zmordovali, aby jim některý vyplyna, neutekl.
43 Ale setník chtěje zachovati Pavla, nedal toho učiniti. I rozkázal těm, kteříž mohli plynouti, aby se pustili nejprv do moře a vyplynuli na zem,
44 Jiní pak aby na dskách plynuli a někteří na těch kusích lodí. I takž se stalo, že všickni zdraví vyšli na zemi.
1 And when our sailing to Italy was determined, they were delivering up both Paul and certain others, prisoners, to a centurion, by name Julius, of the band of Sebastus,
2 and having embarked in a ship of Adramyttium, we, being about to sail by the coasts of Asia, did set sail, there being with us Aristarchus, a Macedonian of Thessalonica,
3 on the next [day] also we touched at Sidon, and Julius, courteously treating Paul, did permit [him], having gone on unto friends, to receive [their] care.
4 And thence, having set sail, we sailed under Cyprus, because of the winds being contrary,
5 and having sailed over the sea over-against Cilicia and Pamphylia, we came to Myria of Lycia,
6 and there the centurion having found a ship of Alexandria, sailing to Italy, did put us into it,
7 and having sailed slowly many days, and with difficulty coming over-against Cnidus, the wind not suffering us, we sailed under Crete, over-against Salmone,
8 and hardly passing it, we came to a certain place called `Fair Havens,` nigh to which was the city [of] Lasaea.
9 And much time being spent, and the sailing being now dangerous -- because of the fast also being already past -- Paul was admonishing,
10 saying to them, `Men, I perceive that with hurt, and much damage, not only of the lading and of the ship, but also of our lives -- the voyage is about to be;`
11 but the centurion to the pilot and to the shipowner gave credence more than to the things spoken by Paul;
12 and the haven being incommodious to winter in, the more part gave counsel to sail thence also, if by any means they might be able, having attained to Phenice, [there] to winter, [which is] a haven of Crete, looking to the south-west and north-west,
13 and a south wind blowing softly, having thought they had obtained [their] purpose, having lifted anchor, they sailed close by Crete,
14 and not long after there arose against it a tempestuous wind, that is called Euroclydon,
15 and the ship being caught, and not being able to bear up against the wind, having given [her] up, we were borne on,
16 and having run under a certain little isle, called Clauda, we were hardly able to become masters of the boat,
17 which having taken up, they were using helps, undergirding the ship, and fearing lest they may fall on the quicksand, having let down the mast -- so were borne on.
18 And we, being exceedingly tempest-tossed, the succeeding [day] they were making a clearing,
19 and on the third [day] with our own hands the tackling of the ship we cast out,
20 and neither sun nor stars appearing for more days, and not a little tempest lying upon us, thenceforth all hope was taken away of our being saved.
21 And there having been long fasting, then Paul having stood in the midst of them, said, `It behoved [you], indeed, O men -- having hearkened to me -- not to set sail from Crete, and to save this hurt and damage;
22 and now I exhort you to be of good cheer, for there shall be no loss of life among you -- but of the ship;
23 for there stood by me this night a messenger of God -- whose I am, and whom I serve --
24 saying, Be not afraid Paul; before Caesar it behoveth thee to stand; and, lo, God hath granted to thee all those sailing with thee;
25 wherefore be of good cheer, men! for I believe God, that so it shall be, even as it hath been spoken to me,
26 and on a certain island it behoveth us to be cast.`
27 And when the fourteenth night came -- we being borne up and down in the Adria -- toward the middle of the night the sailors were supposing that some country drew nigh to them;
28 and having sounded they found twenty fathoms, and having gone a little farther, and again having sounded, they found fifteen fathoms,
29 and fearing lest on rough places we may fall, out of the stern having cast four anchors, they were wishing day to come.
30 And the sailors seeking to flee out of the ship, and having let down the boat to the sea, in pretence as [if] out of the foreship they are about to cast anchors,
31 Paul said to the centurion and to the soldiers, `If these do not remain in the ship -- ye are not able to be saved;`
32 then the soldiers did cut off the ropes of the boat, and suffered it to fall off.
33 And till the day was about to be, Paul was calling upon all to partake of nourishment, saying, `Fourteen days to-day, waiting, ye continue fasting, having taken nothing,
34 wherefore I call upon you to take nourishment, for this is for your safety, for of not one of you shall a hair from the head fall;`
35 and having said these things, and having taken bread, he gave thanks to God before all, and having broken [it], he began to eat;
36 and all having become of good cheer, themselves also took food,
37 (and we were -- all the souls in the ship -- two hundred, seventy and six),
38 and having eaten sufficient nourishment, they were lightening the ship, casting forth the wheat into the sea.
39 And when the day came, they were not discerning the land, but a certain creek were perceiving having a beach, into which they took counsel, if possible, to thrust forward the ship,
40 and the anchors having taken up, they were committing [it] to the sea, at the same time -- having loosed the bands of the rudders, and having hoisted up the mainsail to the wind -- they were making for the shore,
41 and having fallen into a place of two seas, they ran the ship aground, and the fore-part, indeed, having stuck fast, did remain immoveable, but the hinder-part was broken by the violence of the waves.
42 And the soldiers` counsel was that they should kill the prisoners, lest any one having swam out should escape,
43 but the centurion, wishing to save Paul, hindered them from the counsel, and did command those able to swim, having cast themselves out first -- to get unto the land,
44 and the rest, some indeed upon boards, and some upon certain things of the ship; and thus it came to pass that all came safe unto the land.