3

1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.

2 Jób mluvil takto:

3 "Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.«

4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.

5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.

6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.

7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.

9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,

10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?

12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?

13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku

14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky,

15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem,

16 nebo jako zahrabaný potrat - nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.

17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku,

18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče,

19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,

21 kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady,

22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob?

23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?

24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda;

25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal.

26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí - a přišla bouře."