7

1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?

2 Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek,

3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.

4 Když uléhám, ptám se: »Kdy už vstanu?« a pak zase: »Kdy se snese večer?« Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.

5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.

6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.

7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.

8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

9 Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,

10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.

11 A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.

12 Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?

13 Řeknu-li si: »Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání«,

14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,

15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.

16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.

17 Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,

18 že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?

19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?

20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?

21 Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již."