1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.

2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.

3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.

4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.

5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.

6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.

7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,

8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.

9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.

10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?

11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;

12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.

14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.

15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.

16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,

17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.

18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;

19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.

20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.

21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.

22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí."