1 Avevo infatti deciso in me stesso di non venire a rattristarvi una seconda volta. 2 Perché, se io vi rattristo, chi sarà dunque colui che mi rallegrerà, se non colui che sarà stato da me rattristato? 3 E vi ho scritto a quel modo affinché, al mio arrivo, io non abbia tristezza da coloro dai quali dovrei avere gioia, avendo di voi tutti fiducia che la mia gioia è la gioia di tutti voi. 4 Poiché in grande afflizione e in angoscia di cuore vi scrissi con molte lacrime, non già per rattristarvi, ma per farvi conoscere l’amore grandissimo che nutro per voi.

5 Ora, se qualcuno ha causato tristezza, egli non ha rattristato me, ma, in parte, per non esagerare, voi tutti. 6 Basta a quel tale la punizione inflittagli dalla maggioranza 7 e quindi ora, al contrario, dovreste piuttosto perdonarlo e confortarlo, perché non abbia a essere sopraffatto da troppa tristezza. 8 Perciò vi prego di confermargli il vostro amore, 9 poiché anche per questo vi ho scritto: per mettervi alla prova e vedere se siete ubbidienti in ogni cosa. 10 A chi voi perdonate qualcosa, perdono anch’io, poiché anch’io quello che ho perdonato, se ho perdonato qualcosa, l’ho fatto per amor vostro, davanti a Cristo, 11 affinché non siamo raggirati da Satana, poiché non ignoriamo le sue macchinazioni.

12 Giunto a Troas per l’evangelo di Cristo ed essendomi aperta una porta nel Signore, 13 non ebbi pace nel mio spirito perché non vi trovai Tito, mio fratello; così, congedatomi da loro, partii per la Macedonia.

14 Ma grazie siano rese a Dio che sempre ci fa trionfare in Cristo e che per mezzo nostro spande dappertutto il profumo della sua conoscenza. 15 Poiché noi siamo dinanzi a Dio il profumo di Cristo fra quelli che sono sulla via della salvezza e fra quelli che sono sulla via della perdizione; 16 a questi, un odore di morte che conduce a morte; a quelli, un odore di vita che conduce a vita. E chi è sufficiente a queste cose? 17 Poiché noi non siamo come quei molti che falsificano la parola di Dio, ma parliamo mossi da sincerità, da parte di Dio, in presenza di Dio, in Cristo.

1 Toto jsem pak sobě uložil, abych k vám zase s zámutkem nepřišel. 2 Nebo jestliže já vás zarmoutím, i kdo jest, ješto by mne obveselil, než ten, kterýž jest ode mne zarmoucen? 3 A protoť jsem vám to napsal, abych přijda k vám, neměl zámutku z těch, z nichž bych se měl radovati, doufaje o všech o vás, že radost má jest všech vás radost. 4 Nebo z velikého ssoužení a bolesti srdce psal jsem vám, s mnohými slzami, ne abyste zarmouceni byli, ale abyste poznali lásku, kteroužto k vám velikou mám. 5 Jestližeť jest pak kdo zarmoutil, ne mneť zarmoutil, ne toliko poněkud, abych jím neobtěžoval všech vás. 6 Dostiť má takový na tom trestání, kteréž měl od mnohých, 7 Tak abyste jemu již raději zase odpustili a potěšili ho, aby on snad přílišným zámutkem nepřišel na zahynutí. 8 Protož prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku. 9 Nebo i proto psal jsem vám, abych zkušením zvěděl, jste-li ve všem poslušni. 10 Komuž pak vy co odpouštíte, i já odpouštím. Nebo i já, jestliže jsem co odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás odpustil jsem, před obličejem Kristovým, abychom nebyli oklamáni od satana. 11 Nebo nejsou nám neznámá myšlení jeho. 12 Když jsem pak přišel do Troady, k zvěstování evangelium Kristova, ačkoli dveře mi otevříny byly skrze Pána, však neměl jsem žádného upokojení v duchu svém, protože jsem nenalezl Tita, bratra svého. 13 Ale požehnav jich, odšel jsem do Macedonie. 14 Bohu pak budiž díka, kterýž vždycky dává nám vítězství v Kristu, a vůni známosti své zjevuje skrze nás na každém místě. 15 Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, jenž k spasení přicházejí, i v těch, kteříž hynou, 16 Těm zajisté jsme vůně smrtelná k smrti, oněm pak vůně života k životu. Ale k tomu kdo jest způsobný? 17 Neboť nejsme, jako mnozí, cizoložící slovo Boží, ale jako z upřímnosti, a jako z Boha, před obličejem Božím, o Kristu mluvíme.