1 Klausykis mano tauta mano įstatymo. Išgirsk savo ausimis mano burnos žodžius!
2 Atversiu burną palyginimais, atskleisiu senovės laikų paslaptis.
3 Ką girdėjome ir sužinojome, ką mūsų tėvai pasakojo mums,
4 neslėpsime nuo jų vaikų, pasakosime būsimai kartai apie Viešpaties šlovę, Jo galybę ir stebuklus, kuriuos Jis padarė.
5 Jis davė liudijimą Jokūbe ir išleido įstatymą Izraelyje. Ką Jis įsakė mūsų tėvams, jie turi skelbti savo vaikams,
6 kad ir būsimoji kartaateityje gimsiantieji vaikaižinotų ir skelbtų savo vaikams,
7 kad jie pasitikėtų Dievu, nepamirštų Dievo darbų ir laikytųsi Jo įsakymų,
8 kad netaptų jie, kokie buvo jų tėvai, kietasprandė ir maištinga karta; karta, kurios širdis nebuvo tvirta nei dvasia ištikima Dievui.
9 Efraimai, ginkluoti lankais, pabėgo iš mūšio kautynių dieną.
10 Dievo sandoros jie nesilaikė ir įstatymų nepaisė.
11 Užmiršo Jo darbus bei padarytus stebuklus.
12 Jų tėvams matant, Jis darė nuostabių dalykų Egipto šalyje, Coano laukuose.
13 Jis perskyrė jūrą ir pervedė juos, vandenys stovėjo kaip siena.
14 Jis vedė juos dieną debesimi, o naktįugnies šviesa.
15 Jis perskėlė dykumos uolą ir pagirdė juos kaip iš gelmių.
16 Iš uolos veržėsi srovės ir vanduo lyg upės tekėjo.
17 Tačiau jie dar daugiau prieš Jį nusidėjo, maištavo prieš Aukščiausiąjį dykumoje.
18 Jie gundė Dievą savo širdyse, reikalaudami maisto, kurio užsigeidė.
19 Jie kalbėjo prieš Dievą ir sakė: "Argi gali Dievas paruošti mums stalą dykumoje?
20 Štai Jis smogė į uolą, iš jos ištekėjo vandenys ir pasipylė upeliai. Bet argi Jis gali duoti duonos ir mėsos savo tautai?"
21 Išgirdęs tai, Viešpats supyko, ugnis užsidegė prieš Jokūbą, rūstybė kilo prieš Izraelį,
22 nes jie netikėjo Dievu ir nepasitikėjo Jo išgelbėjimu.
23 Tačiau Jis debesims įsakė iš aukštybių, dangaus vartus atidarė.
24 Iš dangaus Jis pabėrė manąmaistą jiems valgyti.
25 Žmonės valgė angelų duoną; turėjo pakankamai maisto.
26 Jis padangėje sukėlė rytų ir pietų vėją savo galia
27 ir leido lyti ant jų mėsa kaip dulkėmis ir sparnuotais paukščiais kaip jūros smiltimis.
28 Jie krito į jų stovyklą ties palapinėmis.
29 Jie valgė, ir visi pasisotino: patenkino Dievas jų norus.
30 Bet jie dar nebuvo palikę savo geismų, dar valgis tebebuvo burnoje,
31 kai Dievo rūstybė užgriuvo juos. Jis išžudė jų riebiausius ir Izraelio rinktinius sunaikino.
32 Nepaisant viso to, jie ir toliau nuodėmiavo, netikėdami Dievo stebuklais.
33 Jie leido dienas tuštybėje, savo metusbaimėje.
34 Naikinami ieškojo jie Dievo, sugrįžę Viešpaties klausė.
35 Atsiminė, kad Dievas yra jų uola, aukščiausiasis Dievas jų atpirkėjas.
36 Bet jie apgaudinėjo Jį ir savo liežuviais melavo Jam,
37 jų širdis nebuvo teisi prieš Jį, jie nepasiliko ištikimi Jo sandorai.
38 Tačiau Jis, būdamas kupinas gailestingumo, atleido kaltes ir nesunaikino jų. Daugelį kartų Jis sulaikė savo rūstybę ir neišliejo pykčio.
39 Jis atsimindavo, kad jie tėra kūnas ir kvapas, kuris nueina ir nebegrįžta.
40 Kaip dažnai jie pykdė Jį dykumoje, liūdino tyruose!
41 Jie vis iš naujo gundė Dievą ir apribojo Izraelio Šventąjį.
42 Jie neprisimindavo Jo rankos ir tos dienos, kai Jis išvadavo juos iš priešo,
43 kai darė Egipte ženklus ir stebuklus Coano laukuose.
44 Jis pavertė krauju upelius ir upes, kad jie negalėtų gerti iš jų.
45 Jis siuntė muses, kurios kandžiojo juos, taip pat varles, kurios naikino juos.
46 Jis užleido ant jų laukų derliaus žiogus ir skėrius.
47 Jis išdaužė ledais vynuogynus ir šilkmedžius sunaikino šalčiu.
48 Jų gyvuliai nuo ledų žuvo ir galvijus naikino žaibai.
49 Jis siuntė jiems savo rūstybę, įtūžį, pyktį ir visus nelaimių nešėjus.
50 Jis padarė kelią savo rūstybei, nesaugojo jų nuo mirties, ant jų užleido marą.
51 Jis išžudė visus pirmagimius Egipte, pajėgumo pradžią Chamo palapinėse.
52 Jis išvedė savo tautą kaip avis, kaip kaimenę dykuma vedė.
53 Jis vedė juos saugiai, jie nieko nebijojo, jų priešus apdengė jūra.
54 Jis atvedė juos į šventąją žemę, prie kalno, kurį Jo dešinė buvo įsigijusi.
55 Jis išvarė tautas, išdalijo jų žemę paveldėti ir Izraelio gimines apgyvendino jų palapinėse.
56 Tačiau jie gundė Jį ir maištavo prieš Dievą, Aukščiausiojo įsakymų nesilaikė.
57 Nusisuko ir buvo neištikimi kaip jų tėvai, nukrypo į šalį kaip sugadintas lankas.
58 Aukštumomis jie kėlė Jo pyktį, drožtais atvaizdais sukėlė Jam pavydą.
59 Dievas, tai išgirdęs, supyko ir pasibjaurėjo Izraeliu.
60 Jis paliko palapinę Šilojuje, kurią tarp žmonių buvo pasistatęs.
61 Savo jėgą Jis atidavė į nelaisvę, savo šlovęį priešo rankas.
62 Savo tautą pavedė kardui ir pyko ant savo paveldėjimo.
63 Jaunuolius ugnis prarijo, mergaitės liko netekėjusios.
64 Kunigai krito nuo kardo, o našlės negalėjo jų apraudoti.
65 Tada Viešpats pabudo tarsi žmogus iš miego, tarsi karžygys, šūkaudamas nuo vyno,
66 Jis privertė priešus bėgti, amžiną gėdą jiems padarė.
67 Jis atsisakė Juozapo palapinės ir Efraimo giminės neišsirinko.
68 Išsirinko Jis Judo giminę, Siono kalną pamėgo.
69 Čia Jis pastatė savo šventyklą, aukštą kaip dangų, tvirtą lyg žemę, amžiams sutvertą.
70 Savo tarną Dovydą Jis išsirinko, paėmęs jį nuo avių gardų.
71 Pašaukė jį nuo žindančių avių ganyti Jokūbą ir Izraelį, Jo paveldėjimą.
72 Jis ganė juos nuoširdžiai, rūpestinga ranka juos vedė.
1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých.
2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé.
3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali,
4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil.
5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,
6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,
7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho,
8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho.
9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili,
10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi.
11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal.
12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan.
13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada.
14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni.
15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých.
16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky.
17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti.
18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své.
19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?
20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému?
21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele,
22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho,
23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel,
24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim.
25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti.
26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední.
27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským.
28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich.
29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali.
30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich,
31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil.
32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho.
33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním.
34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli,
35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich:
36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu.
37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho),
38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své.
39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase.
40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách.
41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali.
42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení,
43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan,
44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli.
45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily.
46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám.
47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem.
48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé.
49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé.
50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil.
51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových.
52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti.
53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře,
54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho.
55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská.
56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali.
57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště.
58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej.
59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele,
60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi,
61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele.
62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval.
63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny.
64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly.
65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje.
66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal.
67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil,
68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval.
69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky.
70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda.
71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho.
72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.