Hiob 17

1 Mein Geist ist verstört, meine Tage laufen ab, Gräber warten meiner. 2 Treibt man nicht Gespött mit mir und muß nicht mein Auge auf ihren bittren Mienen weilen? 3 Setze doch einen ein, verbürge dich selbst für mich! Wer sollte sonst mir in die Hand geloben? 4 Du hast ihre Herzen der Einsicht verschlossen, darum wirst du sie nicht obsiegen lassen. 5 Wer Freunde der Plünderung preisgibt, dessen Kinder werden sich schämen müssen. 6 Man stellt mich den Leuten zum Sprichwort hin, und ich muß sein wie einer, dem man ins Angesicht speit. 7 Mein Augenlicht erlischt vor Gram, und alle meine Glieder sind wie ein Schatten. 8 Die Gerechten entsetzen sich darüber, und der Unschuldige ist über den Ruchlosen aufgebracht. 9 Aber der Gerechte hält fest an seinem Wege, und wer reine Hände hat, dessen Kraft nimmt zu. 10 Ihr dagegen, kehrt nur alle wieder um und gehet [heim], ich finde doch keinen Weisen unter euch. 11 Meine Tage sind dahin; meine Pläne, die mein Herz besessen hat, sind abgeschnitten. 12 Die Nacht machen sie zum Tag; das Licht sei nahe, nicht die Finsternis! 13 da ich doch erwarte, daß der Scheol meine Wohnung wird und ich mein Lager in der Finsternis aufschlagen muß; 14 da ich zur Grube sagen muß: Du bist mein Vater! und zu den Würmern: Ihr seid meine Mutter und meine Schwestern! 15 Wo ist da noch Hoffnung für mich, und wer wird meine Hoffnung [verwirklicht] sehen? 16 Zu des Scheols Pforten fährt sie hinab, wenn einmal alles miteinander im Staube ruht!

1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem. 2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé. 3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá. 4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš. 5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou. 6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm, 7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni. 8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude. 9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více. 10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého. 11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. 12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. 13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. 14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. 15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? 16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.