1 Ich bin der Mann, der tief gebeugt worden ist durch die Rute seines Zorns.
2 Mich hat er verjagt und in die Finsternis geführt und nicht ans Licht.
3 Nur gegen mich kehrt er immer wieder den ganzen Tag seine Hand.
4 Er hat mein Fleisch und meine Haut verschlungen und meine Knochen zermalmt.
5 Er hat rings um mich her Gift und Drangsal aufgebaut.
6 In dunkeln Höhlen läßt er mich wohnen wie längst Verstorbene.
7 Er hat mich eingemauert, daß ich nicht herauskommen kann; mit ehernen Ketten hat er mich beschwert.
8 Ob ich auch schreie und rufe, verstopft er doch die Ohren vor meinem Gebet.
9 Quadersteine legt er mir in den Weg, krümmt meine Pfade.
10 Er lauert mir auf wie ein Bär, wie ein Löwe im Dickicht.
11 Er hat mich auf Abwege gebracht, ist über mich hergefallen und hat mich arg zugerichtet.
12 Er hat seinen Bogen gespannt und mich dem Pfeile zum Ziel gesetzt.
13 Er hat mir seines Köchers Söhne in die Nieren gejagt.
14 Ich bin allem Volk zum Gelächter geworden, ihr Liedlein den ganzen Tag.
15 Er hat mich mit Bitterkeit gesättigt, mit Wermut getränkt.
16 Er ließ meine Zähne sich an Kies zerbeißen, er hat mich mit Asche bedeckt.
17 Und du hast meine Seele aus dem Frieden verstoßen, daß ich des Glückes vergaß.
18 Und ich sprach: Meine Lebenskraft ist dahin, meine Hoffnung auf den HERRN.
19 Sei eingedenk meines Elends, meiner Verfolgung, des Wermuts und des Gifts!
20 Beständig denkt meine Seele daran und ist tief gebeugt!
21 Dieses aber will ich meinem Herzen vorhalten, darum will ich Hoffnung fassen:
22 Gnadenbeweise des HERRN sind's, daß wir nicht gänzlich aufgerieben wurden, denn seine Barmherzigkeit ist nicht zu Ende;
23 sie ist alle Morgen neu, und deine Treue ist groß!
24 Der HERR ist mein Teil, spricht meine Seele; darum will ich auf ihn hoffen.
25 Der HERR ist gütig gegen die, welche auf ihn hoffen, gegen die Seele, die nach ihm fragt.
26 Gut ist's, schweigend zu warten auf das Heil des HERRN.
27 Es ist einem Manne gut, in seiner Jugend das Joch zu tragen.
28 Er sitze einsam und schweige, wenn man ihm eines auferlegt!
29 Er stecke seinen Mund in den Staub; vielleicht ist noch Hoffnung vorhanden!
30 Schlägt ihn jemand, so biete er ihm den Backen dar und lasse sich mit Schmach sättigen!
31 Denn der Herr wird nicht ewig verstoßen;
32 sondern wenn er betrübt hat, so erbarmt er sich auch nach der Größe seiner Gnade.
33 Denn nicht aus Lust plagt und betrübt ER die Menschenkinder.
34 Wenn alle Gefangenen eines Landes mit Füßen getreten,
35 wenn das Recht eines Mannes vor dem Angesicht des Höchsten gebeugt,
36 die Rechtssache eines Menschen verdreht wird, sollte der Herr es nicht beachten?
37 Wer hat je etwas gesagt und es ist geschehen, ohne daß der Herr es befahl?
38 Geht nicht aus dem Munde des Höchsten das Böse und das Gute hervor?
39 Was beklagt sich der Mensch? Es hätte sich wahrlich jeder über seine Sünde zu beklagen!
40 Lasset uns unsere Wege erforschen und durchsuchen und zum HERRN zurückkehren!
41 Lasset uns unsere Herzen samt den Händen zu Gott im Himmel erheben!
42 Wir sind abtrünnig und widerspenstig gewesen; das hast du nicht vergeben;
43 du hast dich im Zorn verborgen und uns verfolgt; du hast uns ohne Gnade erwürgt;
44 du hast dich in eine Wolke gehüllt, daß kein Gebet hindurchdrang;
45 du hast uns zu Kot und Abscheu gemacht unter den Völkern!
46 Alle unsere Feinde haben ihr Maul gegen uns aufgesperrt.
47 Grauen und Grube wurden uns beschieden, Verwüstung und Untergang.
48 Es rinnen Wasserbäche aus meinen Augen wegen des Untergangs der Tochter meines Volkes.
49 Mein Auge tränt unaufhörlich; denn da ist keine Ruhe,
50 bis der HERR vom Himmel herabschauen und dareinsehen wird.
51 Was ich sehen muß, tut meiner Seele weh ob aller Töchter meiner Stadt.
52 Die mich ohne Ursache hassen, stellten mir heftig nach wie einem Vogel;
53 sie wollten mich in der Grube ums Leben bringen und warfen Steine auf mich.
54 Die Wasser gingen über mein Haupt; ich sagte: Ich bin verloren!
55 Aber ich rief, HERR, deinen Namen an, tief unten aus der Grube.
56 Du hörtest meine Stimme: »Verschließe dein Ohr nicht vor meinem Seufzen, vor meinem Hilferuf!«
57 Du nahtest dich mir des Tages, als ich dich anrief, du sprachest: Fürchte dich nicht!
58 Du führtest, o Herr, die Sache meiner Seele, du rettetest mir das Leben!
59 Du hast, o HERR, meine Unterdrückung gesehen; schaffe du mir Recht!
60 Du hast all ihre Rachgier gesehen, alle ihre Anschläge wider mich;
61 du hast, o HERR, ihr Schmähen gehört, alle ihre Pläne gegen mich,
62 die Reden meiner Widersacher und ihr beständiges Murmeln über mich.
63 Siehe doch: ob sie niedersitzen oder aufstehen, so bin ich ihr Spottlied.
64 Vergilt ihnen, o HERR, nach dem Werk ihrer Hände!
65 Gib ihnen Verstockung ins Herz, dein Fluch komme über sie!
66 Verfolge sie in deinem Zorn und vertilge sie unter dem Himmel des HERRN hinweg!
1 Já jsem muž okoušející trápení od metly rozhněvání Božího.
2 Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.
3 Toliko proti mně se postavuje, a obrací ruku svou přes celý den.
4 Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.
5 Zastavěl mne a obklíčil přeodpornou hořkostí.
6 Postavil mne v tmavých místech jako ty, kteříž již dávno zemřeli.
7 Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.
8 A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.
9 Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.
10 Jest nedvěd číhající na mne, lev v skrejších.
11 Cesty mé stočil, anobrž roztrhal mne, a na to mne přivedl, abych byl pustý.
12 Natáhl lučiště své, a vystavil mne za cíl střelám.
13 Postřelil ledví má střelami toulu svého.
14 Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.
15 Sytí mne hořkostmi, opojuje mne pelynkem.
16 Nadto potřel o kameníčko zuby mé, vrazil mne do popela.
17 Tak jsi vzdálil, ó Bože, duši mou od pokoje, až zapomínám na pohodlí,
18 A říkám: Zahynulatě síla má i naděje má, kterouž jsem měl v Hospodinu.
19 A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč,
20 Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.
21 A přivodě sobě to ku paměti, (naději mám),
22 Že veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli. Nepřestávajíť zajisté slitování jeho,
23 Ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda tvá.
24 Díl můj jest Hospodin, říká duše má; protož naději mám v něm.
25 Dobrý jest Hospodin těm, jenž očekávají na něj, duši té, kteráž ho hledá.
26 Dobré jest trpělivě očekávajícímu na spasení Hospodinovo.
27 Dobré jest muži tomu, kterýž by nosil jho od dětinství svého,
28 Kterýž by pak byl opuštěn, trpělivě se má v tom, což na něj vloženo,
29 Dávaje do prachu ústa svá, až by se ukázala naděje,
30 Nastavuje líce tomu, kdož jej bije, a sytě se potupou.
31 Neboť nezamítá Pán na věčnost;
32 Nýbrž ačkoli zarmucuje, však slitovává se podlé množství milosrdenství svého.
33 Netrápíť zajisté z srdce svého, aniž zarmucuje synů lidských.
34 Aby kdo potíral nohama svýma všecky vězně v zemi,
35 Aby nespravedlivě soudil muže před oblíčejem Nejvyššího,
36 Aby převracel člověka v při jeho, Pán nelibuje.
37 Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?
38 Z úst Nejvyššího zdali nepochází zlé i dobré?
39 Proč by tedy sobě stýskal člověk živý, muž nad kázní za hříchy své?
40 Zpytujme raději a ohledujme cest našich, a navraťme se až k Hospodinu.
41 Pozdvihujme srdcí i rukou svých k Bohu silnému v nebe.
42 Myť jsme se zpronevěřili, a zpurní jsme byli, protož ty neodpouštíš.
43 Obestřels se hněvem a stiháš nás, morduješ a nešanuješ.
44 Obestřels se oblakem, aby nemohla proniknouti k tobě modlitba.
45 Za smeti a povrhel položil jsi nás u prostřed národů těchto.
46 Rozdírají na nás ústa svá všickni nepřátelé naši.
47 Strach a jáma potkala nás, zpuštění a setření.
48 Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého.
49 Oči mé slzí bez přestání, proto že není žádného odtušení,
50 Ažby popatřil a shlédl Hospodin s nebe.
51 Oči mé rmoutí duši mou pro všecky dcery města mého.
52 Loviliť jsou mne ustavičně, jako ptáče, nepřátelé moji bez příčiny.
53 Uvrhli do jámy život můj, a přimetali mne kamením.
54 Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.
55 Vzývám jméno tvé, ó Hospodine, z jámy nejhlubší.
56 Hlas můj vyslýchával jsi; nezacpávejž ucha svého před vzdycháním mým a voláním mým.
57 V ten den, v němž jsem tě vzýval, přicházeje, říkávals: Neboj se.
58 Pane, zasazuje se o při duše mé, vysvobozoval jsi život můj.
59 Vidíš, ó Hospodine, převrácenost, kteráž se mně děje, dopomoziž mi k spravedlnosti.
60 Vidíš všecko vymstívání se jejich, všecky úklady jejich proti mně.
61 Slýcháš utrhání jejich, ó Hospodine, i všecky obmysly jejich proti mně,
62 Řeči povstávajících proti mně, a přemyšlování jejich proti mně přes celý den.
63 Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.
64 Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich.
65 Dej jim zatvrdilé srdce a prokletí své na ně.
66 Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.