1 Por isso, santos irmãos, participantes de uma vocação celestial, considerai atentamente o apóstolo e o sumo sacerdote da nossa confissão, Jesus,

2 o qual era fiel ao que o constituiu, como também Moisés o era em toda a casa de Deus.

3 Pois ele é tido por digno de tanta maior glória que Moisés, quanto aquele que estabeleceu a casa, tem maior honra que a mesma casa.

4 Pois toda a casa é estabelecida por alguém, mas o que estabeleceu todas as coisas é Deus.

5 Moisés, na verdade, era fiel em toda a casa de Deus como um servo, para testemunho das coisas que se haviam de anunciar;

6 Cristo, porém, como filho, sobre a casa de Deus, a qual casa somos nós, se guardarmos firmes até o fim a nossa confiança e a glória da esperança.

7 Por isso diz o Espírito Santo: Hoje se ouvirdes a sua voz,

8 Não endureçais os vossos corações como na provocação No dia da provação no deserto,

9 Onde os vossos pais me experimentaram, pondo-me à prova, E viram as minhas obras por quarenta anos.

10 Porquanto me indignei contra esta geração, E disse: Eles sempre erram no seu coração, Não conheceram os meus caminhos.

11 Assim jurei na minha ira: Não entrarão no meu descanso.

12 Cuidai, irmãos, que não haja, porventura, em algum de vós um perverso coração de incredulidade, em apostatar do Deus vivo;

13 mas exortai-vos uns aos outros todos os dias, durante o tempo que se chama Hoje, a fim de que algum de vós não seja endurecido pelo engano do pecado.

14 Pois nos tornamos participantes de Cristo, se guardarmos firmes até o fim o princípio da nossa confiança.

15 Enquanto se diz: Hoje se ouvirdes a sua voz, Não endureçais os vossos corações como na provocação.

16 Pois quais foram os que, tendo-a ouvido, o provocaram? Não foram todos os que sairam do Egito por meio de Moisés?

17 E contra quem esteve indignado quarenta anos? Não foi contra os que pecaram, cujos corpos caíram no deserto?

18 E a quem jurou que não entrariam no seu descanso, senão aos que foram desobedientes?

19 Vemos que não puderam entrar por causa da incredulidade.

1 A protož, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Krista Ježíše,

2 Věrného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný ve všem domě jeho.

3 Tím větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům.

4 Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest.

5 A Mojžíš zajisté věrný byl v celém domě jeho, jako služebník, na osvědčení toho, což potom mělo mluveno býti.

6 Ale Kristus, jakožto Syn, vládne nad domem svým. Kterýžto dům my jsme, jestliže tu svobodnou doufanlivost, a tu chloubu naděje až do konce pevnou zachováme.

7 Protož jakž praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho,

8 Nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popouzení Boha v den pokušení toho na poušti;

9 Kdežto pokoušeli mne otcové vaši, zkusiliť jsou mne, a viděli skutky mé po čtyřidceti let.

10 Protož hněviv jsem byl na pokolení to, a řekl jsem: Tito vždycky bloudí srdcem, a nepoznávají cest mých.

11 Takže jsem přisáhl v hněvě svém, že nevejdou v odpočinutí mé.

12 Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého.

13 Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje, aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha.

14 Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme.

15 Protož dokudž se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popouzení Boha.

16 Nebo někteří slyševše, popouzeli ho, ale ne všickni, jenž vyšli z Egypta skrze Mojžíše.

17 Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichžto těla padla na poušti?

18 A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní.

19 A vidíme, že jsou nemohli vjíti pro nevěru.