1 Therefore leaving the teaching of the first principles of Christ, let’s press on to perfection—not laying again a foundation of repentance from dead works, of faith toward God, 2 of the teaching of baptisms, of laying on of hands, of resurrection of the dead, and of eternal judgment. 3 This will we do, if God permits. 4 For concerning those who were once enlightened and tasted of the heavenly gift, and were made partakers of the Holy Spirit, 5 and tasted the good word of God and the powers of the age to come, 6 and then fell away, it is impossible to renew them again to repentance; seeing they crucify the Son of God for themselves again, and put him to open shame. 7 For the land which has drunk the rain that comes often on it and produces a crop suitable for them for whose sake it is also tilled, receives blessing from God; 8 but if it bears thorns and thistles, it is rejected and near being cursed, whose end is to be burned.

9 But, beloved, we are persuaded of better things for you, and things that accompany salvation, even though we speak like this. 10 For God is not unrighteous, so as to forget your work and the labor of love which you showed toward his name, in that you served the saints, and still do serve them. 11 We desire that each one of you may show the same diligence to the fullness of hope even to the end, 12 that you won’t be sluggish, but imitators of those who through faith and perseverance inherited the promises.

13 For when God made a promise to Abraham, since he could swear by no one greater, he swore by himself, 14 saying, "Surely blessing I will bless you, and multiplying I will multiply you." 15 Thus, having patiently endured, he obtained the promise. 16 For men indeed swear by a greater one, and in every dispute of theirs the oath is final for confirmation. 17 In this way God, being determined to show more abundantly to the heirs of the promise the immutability of his counsel, interposed with an oath, 18 that by two immutable things, in which it is impossible for God to lie, we may have a strong encouragement, who have fled for refuge to take hold of the hope set before us. 19 This hope we have as an anchor of the soul, a hope both sure and steadfast and entering into that which is within the veil, 20 where as a forerunner Jesus entered for us, having become a high priest forever after the order of Melchizedek.

1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,

2 Křtů učení, vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného.

3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.

4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,

5 Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího,

6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.

7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.

8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.

9 My pak, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.

10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.

11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost k nabytí plné jistoty naděje,

12 Tak abyste nebyli líní, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.

13 Abrahamovi zajisté zaslíbení čině Bůh, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,

14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.

15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.

16 Lidé zajisté skrze většího, nežli jsou sami, přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.

17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení svých neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,

18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal), měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.

19 Kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,

20 Kdežto předchůdce náš pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky.