1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?
2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?
3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?
4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?
5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?
6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.
7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.
8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.
9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?
10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?
11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?
12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?
13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?
14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,
15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?
16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.
17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.
18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.
19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?
20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.
21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.
22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,
23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.
24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.
25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.
26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?
27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,
29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.
30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]
1 Ĉu vi scias la tempon, en kiu naskas la ibeksoj sur la rokoj? Ĉu vi observis la akuŝiĝon de la cervinoj?
2 Ĉu vi kalkulis la monatojn de ilia gravedeco? Aŭ ĉu vi scias la tempon, kiam ili devas naski?
3 Ili fleksiĝas, elĵetas siajn idojn, Liberiĝas de siaj doloroj.
4 Iliaj infanoj fortiĝas, kreskas en libereco, Foriras, ke ne revenas al ili.
5 Kiu donis liberecon al la sovaĝa azeno? Kaj kiu malligis ĝiajn ligilojn?
6 La dezerton Mi faris ĝia domo, Kaj stepon ĝia loĝejo;
7 Ĝi ridas pri la bruo de la urbo, La kriojn de pelanto ĝi ne aŭdas;
8 La produktaĵoj de la montoj estas ĝia manĝaĵo, Kaj ĝi serĉas ĉian verdaĵon.
9 Ĉu bubalo volos servi al vi? Ĉu ĝi volos nokti ĉe via manĝujo?
10 Ĉu vi povas alligi bubalon per ŝnuro al bedo? Ĉu ĝi erpos post vi valojn?
11 Ĉu vi fidos ĝin pro ĝia granda forto? Kaj ĉu vi komisios al ĝi vian laboron?
12 Ĉu vi havos konfidon al ĝi, ke ĝi reportos viajn semojn Kaj kolektos en vian grenejon?
13 La flugilo de struto leviĝas gaje, Simile al la flugilo de cikonio kaj de akcipitro;
14 Ĉar ĝi lasas sur la tero siajn ovojn Kaj varmigas ilin en la sablo;
15 Ĝi forgesas, ke piedo povas ilin dispremi Kaj sovaĝa besto povas ilin disbati.
16 Ĝi estas kruela por siaj idoj, kvazaŭ ili ne estus ĝiaj; Ĝi ne zorgas pri tio, ke ĝia laboro estas vana;
17 Ĉar Dio senigis ĝin je saĝo Kaj ne donis al ĝi prudenton.
18 Kiam ĝi leviĝas alten, Ĝi mokas ĉevalon kaj ĝian rajdanton.
19 Ĉu vi donas forton al la ĉevalo? Ĉu vi vestas ĝian kolon per kolharoj?
20 Ĉu vi povas saltigi ĝin kiel akrido? Terura estas la beleco de ĝia ronkado.
21 Ĝi fosas en la valo kaj estas gaja pro forteco; Ĝi eliras kontraŭ armiton;
22 Ĝi ridas pri timo kaj ne senkuraĝiĝas, Kaj ne retiras sin de glavo.
23 Super ĝi sonoras la sagujo, Brilas lanco kaj ponardego.
24 Kun bruo kaj kolero ĝi glutas teron, Kaj ne povas stari trankvile ĉe sonado de trumpeto.
25 Kiam eksonas la trumpeto, ĝi ekkrias:Ho, ho! Kaj de malproksime ĝi flarsentas la batalon, Kriadon de la kondukantoj, kaj bruon.
26 Ĉu pro via saĝo flugas la akcipitro Kaj etendas siajn flugilojn al sudo?
27 Ĉu pro via ordono leviĝas la aglo Kaj faras alte sian neston?
28 Sur roko ĝi loĝas, Noktas sur dento de roko kaj de monta pinto.
29 De tie ĝi elrigardas por si manĝaĵon; Malproksime vidas ĝiaj okuloj.
30 Ĝiaj idoj trinkas sangon; Kaj kie estas mortigitoj, tie ĝi estas.