1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.

1 Job prit la parole et dit:

2 Ecoutez, écoutez mes paroles, Donnez-moi seulement cette consolation.

3 Laissez-moi parler, je vous prie; Et, quand j'aurai parlé, tu pourras te moquer.

4 Est-ce contre un homme que se dirige ma plainte? Et pourquoi mon âme ne serait-elle pas impatiente?

5 Regardez-moi, soyez étonnés, Et mettez la main sur la bouche.

6 Quand j'y pense, cela m'épouvante, Et un tremblement saisit mon corps.

7 Pourquoi les méchants vivent-ils? Pourquoi les voit-on vieillir et accroître leur force?

8 Leur postérité s'affermit avec eux et en leur présence, Leurs rejetons prospèrent sous leurs yeux.

9 Dans leurs maisons règne la paix, sans mélange de crainte; La verge de Dieu ne vient pas les frapper.

10 Leurs taureaux sont vigoureux et féconds, Leurs génisses conçoivent et n'avortent point.

11 Ils laissent courir leurs enfants comme des brebis, Et les enfants prennent leurs ébats.

12 Ils chantent au son du tambourin et de la harpe, Ils se réjouissent au son du chalumeau.

13 Ils passent leurs jours dans le bonheur, Et ils descendent en un instant au séjour des morts.

14 Ils disaient pourtant à Dieu: Retire-toi de nous; Nous ne voulons pas connaître tes voies.

15 Qu'est-ce que le Tout-Puissant, pour que nous le servions? Que gagnerons-nous à lui adresser nos prières?

16 Quoi donc! ne sont-ils pas en possession du bonheur? -Loin de moi le conseil des méchants!

17 Mais arrive-t-il souvent que leur lampe s'éteigne, Que la misère fonde sur eux, Que Dieu leur distribue leur part dans sa colère,

18 Qu'ils soient comme la paille emportée par le vent, Comme la balle enlevée par le tourbillon?

19 Est-ce pour les fils que Dieu réserve le châtiment du père? Mais c'est lui que Dieu devrait punir, pour qu'il le sente;

20 C'est lui qui devrait contempler sa propre ruine, C'est lui qui devrait boire la colère du Tout-Puissant.

21 Car, que lui importe sa maison après lui, Quand le nombre de ses mois est achevé?

22 Est-ce à Dieu qu'on donnera de la science, A lui qui gouverne les esprits célestes?

23 L'un meurt au sein du bien-être, De la paix et du bonheur,

24 Les flancs chargés de graisse Et la moelle des os remplie de sève;

25 L'autre meurt, l'amertume dans l'âme, Sans avoir joui d'aucun bien.

26 Et tous deux se couchent dans la poussière, Tous deux deviennent la pâture des vers.

27 Je sais bien quelles sont vos pensées, Quels jugements iniques vous portez sur moi.

28 Vous dites: Où est la maison de l'homme puissant? Où est la tente qu'habitaient les impies?

29 Mais quoi! n'avez-vous point interrogé les voyageurs, Et voulez-vous méconnaître ce qu'ils prouvent?

30 Au jour du malheur, le méchant est épargné; Au jour de la colère, il échappe.

31 Qui lui reproche en face sa conduite? Qui lui rend ce qu'il a fait?

32 Il est porté dans un sépulcre, Et il veille encore sur sa tombe.

33 Les mottes de la vallée lui sont légères; Et tous après lui suivront la même voie, Comme une multitude l'a déjà suivie.

34 Pourquoi donc m'offrir de vaines consolations? Ce qui reste de vos réponses n'est que perfidie.