1 Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
2 Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
3 Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
4 Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
5 Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
6 Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
7 Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
8 Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
9 Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
10 Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
11 A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
12 Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
13 Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
14 Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
15 Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
16 A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
17 Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
18 Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
19 Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
20 Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
21 Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
22 Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
23 Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
24 **
1 Mon coeur est tout tremblant, Il bondit hors de sa place.
2 Ecoutez, écoutez le frémissement de sa voix, Le grondement qui sort de sa bouche!
3 Il le fait rouler dans toute l'étendue des cieux, Et son éclair brille jusqu'aux extrémités de la terre.
4 Puis éclate un rugissement: il tonne de sa voix majestueuse; Il ne retient plus l'éclair, dès que sa voix retentit.
5 Dieu tonne avec sa voix d'une manière merveilleuse; Il fait de grandes choses que nous ne comprenons pas.
6 Il dit à la neige: Tombe sur la terre! Il le dit à la pluie, même aux plus fortes pluies.
7 Il met un sceau sur la main de tous les hommes, Afin que tous se reconnaissent comme ses créatures.
8 L'animal sauvage se retire dans une caverne, Et se couche dans sa tanière.
9 L'ouragan vient du midi, Et le froid, des vents du nord.
10 Par son souffle Dieu produit la glace, Il réduit l'espace où se répandaient les eaux.
11 Il charge de vapeurs les nuages, Il les disperse étincelants;
12 Leurs évolutions varient selon ses desseins, Pour l'accomplissement de tout ce qu'il leur ordonne, Sur la face de la terre habitée;
13 C'est comme une verge dont il frappe sa terre, Ou comme un signe de son amour, qu'il les fait apparaître.
14 Job, sois attentif à ces choses! Considère encore les merveilles de Dieu!
15 Sais-tu comment Dieu les dirige, Et fait briller son nuage étincelant?
16 Comprends-tu le balancement des nuées, Les merveilles de celui dont la science est parfaite?
17 Sais-tu pourquoi tes vêtements sont chauds Quand la terre se repose par le vent du midi?
18 Peux-tu comme lui étendre les cieux, Aussi solides qu'un miroir de fonte?
19 Fais-nous connaître ce que nous devons lui dire; Nous sommes trop ignorants pour nous adresser à lui.
20 Lui annoncera-t-on que je parlerai? Mais quel est l'homme qui désire sa perte?
21 On ne peut fixer le soleil qui resplendit dans les cieux, Lorsqu'un vent passe et en ramène la pureté;
22 Le septentrion le rend éclatant comme l'or. Oh! que la majesté de Dieu est redoutable!
23 Nous ne saurions parvenir jusqu'au Tout-Puissant, Grand par la force, Par la justice, par le droit souverain: Il ne répond pas!
24 C'est pourquoi les hommes doivent le craindre; Il ne porte les regards sur aucun sage.