1 Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.
2 A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.
3 I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,
4 Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.
5 Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.
6 I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,
7 Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.
8 Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.
9 Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.
10 A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.
11 I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.
12 I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.
13 I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.
14 Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.
15 I mluvil Bůh k Noé, řka:
16 Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.
17 Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.
18 I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;
19 Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.
20 Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.
21 I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.
22 Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.
1 Dievas atsiminė Nojų, visus žvėris bei visus gyvulius, kurie buvo su juo arkoje. Jis leido vėjui pūsti, ir vanduo pradėjo slūgti.
2 Užsidarė gelmės šaltiniai bei dangaus langai, ir lietus liovėsi.
3 Tada vandenys pamažu seko žemėje. Šimtui penkiasdešimčiai dienų praėjus, vandens ėmė mažėti.
4 Septinto mėnesio septynioliktą dieną arka sustojo Ararato kalnuose.
5 O vandenys nuolat seko iki dešimtojo mėnesio. Dešimtojo mėnesio pirmąją dieną pasirodė kalnų viršūnės.
6 Praėjus keturiasdešimčiai dienų, Nojus atidarė arkos langą, kurį buvo įstatęs,
7 ir išleido varną. Tas skraidė šen ir ten, kol vandenys nuseko ant žemės.
8 Po to jis išleido balandį, norėdamas sužinoti, ar vandenys jau nusekę žemės paviršiuje.
9 Balandis nerado vietos, kur nutūpęs galėtų pailsėti, ir sugrįžo, nes vanduo tebebuvo apsėmęs visą žemės paviršių. Nojus ištiesė ranką ir paėmė jį į arką.
10 Palaukęs dar septynias dienas, jis vėl išleido iš arkos balandį.
11 Vakare balandis sugrįžo, laikydamas snape šviežiai nuskintą alyvmedžio lapą. Taip Nojus sužinojo, kad vandenys nusekę ant žemės.
12 Palaukęs dar kitas septynias dienas, jis vėl išleido balandį, kuris daugiau nebesugrįžo.
13 Šeši šimtai pirmaisiais metais, pirmojo mėnesio pirmąją dieną vanduo visai nuseko ant žemės. Tada Nojus nuėmė arkos dangtį ir pasižiūrėjo; ir štai žemės paviršius buvo nudžiūvęs.
14 Antrojo mėnesio dvidešimt septintąją dieną žemė buvo sausa.
15 Tada Dievas tarė Nojui:
16 "Išeik iš arkos tu, tavo žmona, sūnūs ir sūnų žmonos.
17 Visus gyvūnus, kurie su tavimi: paukščius, gyvulius ir roplius, išsivesk, kad jie paplistų žemėje, veistųsi ir daugėtų".
18 Ir išėjo Nojus, su juo jo sūnūs, žmona ir sūnų žmonos.
19 Visi žvėrys, ropliai ir paukščiai, visa, kas kruta žemėje, kiekvienas pagal savo rūšį, išėjo iš arkos.
20 Nojus pastatė Viešpačiui aukurą ir, paėmęs iš visų švarių gyvulių ir paukščių, aukojo deginamąsias aukas.
21 Viešpats, užuodęs malonų kvapą, tarė savo širdyje: "Aš daugiau nebeprakeiksiu žemės dėl žmogaus, nes žmogaus širdis palinkusi į pikta nuo pat jo jaunystės, ir daugiau nebeišnaikinsiu viso to, kas gyva, kaip esu padaręs.
22 Kol žemė bus, nenustos sėja ir pjūtis, šaltis ir šiluma, vasara ir žiema, diena ir naktis!"