1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
1 Words of a preacher, son of David, king in Jerusalem:
2 Vanity of vanities, said the Preacher, Vanity of vanities: the whole [is] vanity.
3 What advantage [is] to man by all his labour that he laboureth at under the sun?
4 A generation is going, and a generation is coming, and the earth to the age is standing.
5 Also, the sun hath risen, and the sun hath gone in, and unto its place panting it is rising there.
6 Going unto the south, and turning round unto the north, turning round, turning round, the wind is going, and by its circuits the wind hath returned.
7 All the streams are going unto the sea, and the sea is not full; unto a place whither the streams are going, thither they are turning back to go.
8 All these things are wearying; a man is not able to speak, the eye is not satisfied by seeing, nor filled is the ear from hearing.
9 What [is] that which hath been? it [is] that which is, and what [is] that which hath been done? it [is] that which is done, and there is not an entirely new thing under the sun.
10 There is a thing of which [one] saith: `See this, it [is] new!` already it hath been in the ages that were before us!
11 There is not a remembrance of former [generations]; and also of the latter that are, there is no remembrance of them with those that are at the last.
12 I, a preacher, have been king over Israel in Jerusalem.
13 And I have given my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that hath been done under the heavens. It [is] a sad travail God hath given to the sons of man to be humbled by it.
14 I have seen all the works that have been done under the sun, and lo, the whole [is] vanity and vexation of spirit!
15 A crooked thing [one] is not able to make straight, and a lacking thing is not able to be numbered.
16 I -- I spake with my heart, saying, `I, lo, I have magnified and added wisdom above every one who hath been before me at Jerusalem, and my heart hath seen abundantly wisdom and knowledge.
17 And I give my heart to know wisdom, and to know madness and folly: I have known that even this [is] vexation of spirit;
18 for, in abundance of wisdom [is] abundance of sadness, and he who addeth knowledge addeth pain.`