1 E GIOBBE rispose, e disse:

2 Date udienza al mio ragionamento, E ciò mi sarà in vece delle vostre consolazioni.

3 Comportatemi che io parli; E poichè avrò parlato, beffatevi pure.

4 Quant’è a me, il mio lamento si addirizza egli ad un uomo? E perchè non sarebbe distretto lo spirito mio?

5 Riguardate a me, e stupite, E mettetevi la mano in su la bocca.

6 Io stesso, quando me ne ricordo, sono tutto attonito, E la carne mia ne prende orrore

7 Perchè vivono gli empi? Perchè invecchiano, ed anche son forti e vigorosi?

8 La lor progenie è stabilita nel lor cospetto, insieme con loro; E i lor discendenti son davanti agli occhi loro.

9 Le case loro non sono se non pace, senza spavento; E la verga di Dio non è sopra loro.

10 I lor tori ammontano, e non fallano; Le lor vacche figliano, e non isperdono.

11 Essi mandano fuori i lor fanciulletti come pecore; E i lor figliuoli van saltellando.

12 Essi alzano la voce col tamburo e con la cetera; E si rallegrano al suon dell’organo.

13 Logorano la loro età in piacere, E poi in un momento scendono nel sepolcro.

14 Quantunque abbiano detto a Dio: Dipartiti da noi; Perciocchè noi non prendiam piacere nella conoscenza delle tue vie.

15 Che è l’Onnipotente, che noi gli serviamo? E che profitto faremo se lo preghiamo?

16 Ecco, il ben loro non è egli nelle lor mani? Sia il consiglio degli empi lungi da me

17 Quante volte avviene egli che la lampana degli empi sia spenta, E che la lor ruina venga loro addosso, E che Iddio dia loro tormenti nella sua ira per lor parte?

18 E che sieno come paglia al vento, E come pula che il turbo invola?

19 E che Iddio riserbi a’ lor figliuoli la violenza da loro usata; O che egli la renda a loro stessi, e ch’essi lo sentano?

20 E che gli occhi loro veggano la lor ruina, E ch’essi bevano dell’ira dell’Onnipotente?

21 Perciocchè del rimanente, quale affezione avranno essi alle lor case, Da che il numero de’ lor mesi sarà stato troncato?

22 Potrebbesi insegnar scienza a Dio? Conciossiachè egli sia quel che giudica gli eccelsi.

23 Colui muore nel colmo della felicità, In compiuta pace e tranquillità.

24 Le sue secchie son piene di latte, E le sue ossa sono abbeverate di midolla.

25 E costui muore, essendo in amaritudine d’animo, E non avendo giammai mangiato con diletto.

26 Amendue giacciono nella polvere, E i vermini li coprono

27 Ecco, io conosco i vostri pensamenti, E i malvagi discorsi che voi fate contro a me a torto.

28 Perciocchè voi direte: Ove è la casa del magnifico? Ed ove sono i padiglioni ove abitavano gli empi?

29 Non vi siete voi giammai informati da coloro che fanno viaggi? Voi non disdirete già i segnali ch’essi ne dànno;

30 Che il malvagio è riparato al giorno della ruina, Quando le ire sono sparse.

31 Chi gli rappresenterà la sua via in faccia? E chi gli farà la retribuzione di ciò ch’egli ha fatto?

32 Poi appresso egli è portato ne’ sepolcri, E non attende più ad altro che all’avello.

33 I cespi della valle gli son dolci; Ed egli si tira dietro tutti gli uomini, Siccome davanti a lui ne son iti innumerabili.

34 Come dunque mi consolate voi vanamente? Conciossiachè nelle vostre repliche vi sia sempre della prevaricazione

1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.