1 Ma ora, quelli che son minori d’età di me si ridono di me, I cui padri io non avrei degnato mettere Co’ cani della mia greggia.

2 Ed anche, che mi avrebbe giovato la forza delle lor mani? La vecchiezza era perduta per loro.

3 Di bisogno e di fame, Vivevano in disparte, e solitari; Fuggivano in luoghi aridi, tenebrosi, desolati, e deserti.

4 Coglievano la malva presso agli arboscelli, E le radici de’ ginepri, per iscaldarsi.

5 Erano scacciati d’infra la gente; Ei si gridava dietro a loro, come dietro ad un ladro.

6 Dimoravano ne’ dirupi delle valli, Nelle grotte della terra e delle rocce.

7 Ruggivano fra gli arboscelli; Si adunavano sotto a’ cardi.

8 Erano gente da nulla, senza nome, Scacciata dal paese.

9 Ed ora io son la lor canzone, E il soggetto de’ lor ragionamenti.

10 Essi mi abbominano, si allontanano da me, E non si rattengono di sputarmi nel viso.

11 Perciocchè Iddio ha sciolto il mio legame, e mi ha afflitto; Laonde essi hanno scosso il freno, per non riverir più la mia faccia.

12 I giovanetti si levano contro a me dalla man destra, mi spingono i piedi, E si appianano le vie contro a me, per traboccarmi in ruina;

13 Hanno tagliato il mio cammino, si avanzano alla mia perdizione, Niuno li aiuta;

14 Sono entrati come per una larga rottura, Si sono rotolati sotto le ruine

15 Spaventi si son volti contro a me, Perseguitano l’anima mia come il vento; E la mia salvezza è passata via come una nuvola.

16 Ed ora l’anima mia si versa sopra me, I giorni dell’afflizione mi hanno aggiunto.

17 Di notte egli mi trafigge l’ossa addosso; E le mie arterie non hanno alcuna posa.

18 La mia vesta è tutta cangiata, per la quantità della marcia delle piaghe, E mi stringe come la scollatura del mio saio.

19 Egli mi ha gittato nel fango, E paio polvere e cenere.

20 Io grido a te, e tu non mi rispondi; Io mi presento davanti a te, e tu non poni mente a me.

21 Tu ti sei mutato in crudele inverso me; Tu mi contrasti con la forza delle tue mani.

22 Tu mi hai levato ad alto; tu mi fai cavalcar sopra il vento, E fai struggere in me ogni virtù.

23 Io so certamente che tu mi ridurrai alla morte, Ed alla casa assegnata ad ogni vivente.

24 Pur non istenderà egli la mano nell’avello; Quelli che vi son dentro gridano essi, quando egli distrugge?

25 Non piangeva io per cagion di colui che menava dura vita? L’anima mia non si addolorava ella per i bisognosi?

26 Perchè, avendo io sperato il bene, il mal sia venuto? Ed avendo aspettata la luce, sia giunta la caligine?

27 Le mie interiora bollono, e non hanno alcuna posa; I giorni dell’afflizione mi hanno incontrato.

28 Io vo bruno attorno, non già del sole; Io mi levo in pien popolo, e grido.

29 Io son diventato fratello degli sciacalli, E compagno delle ulule.

30 La mia pelle mi si è imbrunita addosso, E le mie ossa son calcinate d’arsura.

31 E la mia cetera si è mutata in duolo, E il mio organo in voce di pianto

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.