1 Halleluja! Danket dem HErrn; denn er ist freundlich, und seine Güte währet ewiglich.
2 Wer kann die großen Taten des HErrn ausreden und alle seine löblichen Werke preisen?
3 Wohl denen, die das Gebot halten und tun immerdar recht!
4 HErr, gedenke mein nach der Gnade, die du deinem Volk verheißen hast; beweise uns deine Hilfe,
5 daß wir sehen mögen die Wohlfahrt deiner Auserwählten und uns freuen, daß es deinem Volk wohlgehet, und uns rühmen mit deinem Erbteil.
6 Wir haben gesündiget samt unsern Vätern; wir haben mißgehandelt und sind gottlos gewesen.
7 Unsere Väter in Ägypten wollten deine Wunder nicht verstehen; sie gedachten nicht an deine große Güte und waren ungehorsam am Meer, nämlich am Schilfmeer.
8 Er half ihnen aber um seines Namens willen, daß er seine Macht beweisete.
9 Und er schalt das Schilfmeer, da ward‘s trocken; und führete sie durch die Tiefe wie in einer Wüste;
10 und half ihnen von der Hand des, der, sie hassete, und erlösete sie von der Hand des Feindes
11 Und die Wasser ersäuften ihre Widersacher, daß nicht einer überblieb.
12 Da glaubten sie an seine Worte und sangen sein Lob.
13 Aber sie vergaßen bald seiner Werke; sie warteten nicht seines Rats.
14 Und sie wurden lüstern in der Wüste und versuchten GOtt in der Einöde.
15 Er aber gab ihnen ihre Bitte und sandte ihnen genug, bis ihnen davor ekelte.
16 Und sie empörten sich wider Mose im Lager, wider Aaron, den Heiligen des HErrn.
17 Die Erde tat sich auf und verschlang Dathan und deckte zu die Rotte Abirams.
18 Und Feuer ward unter ihrer Rotte angezündet; die Flamme verbrannte die GOttlosen.
19 Sie machten ein Kalb in Horeb und beteten an das gegossene Bild;
20 und verwandelten ihre Ehre in ein Gleichnis eines Ochsen, der Gras isset.
21 Sie vergaßen Gottes, ihres Heilandes, der so große Dinge in Ägypten getan hatte,
22 Wunder im Lande Hams und schreckliche Werke am Schilfmeer.
23 Und er sprach, er wollte sie vertilgen, wo nicht Mose, sein Auserwählter, den Riß aufgehalten hätte, seinen Grimm abzuwenden, auf daß er sie nicht gar verderbete.
24 Und sie verachteten das liebe Land; sie glaubten seinem Wort nicht
25 und murreten in ihren Hütten; sie gehorchten der Stimme des HErrn nicht.
26 Und er hub auf seine Hand wider sie, daß er sie niederschlüge in der Wüste
27 und würfe ihren Samen unter die Heiden und streuete sie in die Länder.
28 Und sie hingen sich an den Baal Peor und aßen von den Opfern der toten Götzen
29 und erzürneten ihn mit ihrem Tun; da riß auch die Plage unter sie.
30 Da trat zu Pinehas und schlichtete die Sache; da ward der Plage gesteuert,
31 und ward ihm gerechnet zur Gerechtigkeit für und für ewiglich.
32 Und sie erzürneten ihn am Haderwasser; und sie zerplagten den Mose übel.
33 Denn sie betrübten ihm sein Herz, daß ihm etliche Worte entfuhren.
34 Auch vertilgten sie die Völker nicht, wie sie doch der HErr geheißen hatte,
35 sondern sie mengeten sich unter die Heiden und lernten derselben Werke
36 und dieneten ihren Götzen, die gerieten ihnen zum Ärgernis.
37 Und sie opferten ihre Söhne und ihre Töchter den Teufeln
38 und vergossen unschuldig Blut, das Blut ihrer Söhne und ihrer Töchter, die sie opferten den Götzen Kanaans, daß das Land mit Blutschulden befleckt ward;
39 und verunreinigten sich mit ihren Werken und hureten mit ihrem Tun.
40 Da ergrimmete der Zorn des HErrn über sein Volk und gewann einen Greuel an seinem Erbe
41 und gab sie in die Hand der Heiden, daß über sie herrscheten, die ihnen gram waren.
42 Und ihre Feinde ängsteten sie; und wurden gedemütiget unter ihre Hände.
43 Er errettete sie oftmals; aber sie erzürneten ihn mit ihrem Vornehmen und wurden wenig um ihrer Missetat willen.
44 Und er sah ihre Not an, da er ihre Klage hörete,
45 und gedachte an seinen Bund, mit ihnen gemacht. Und reuete ihn nach seiner großen Güte
46 und ließ sie zur Barmherzigkeit kommen vor allen, die sie gefangen hatten.
47 Hilf uns, HErr, unser GOtt, und bringe uns zusammen aus den Heiden, daß wir danken deinem heiligen Namen und rühmen dein Lob!
48 Gelobet sei der HErr, der GOtt Israels, von Ewigkeit zu Ewigkeit, und alles Volk spreche: Amen, Halleluja!
1 Halelujah. Oslavujte Hospodina, nebo dobrý jest, nebo na věky milosrdenství jeho.
2 Kdo může vymluviti nesmírnou moc Hospodinovu, a vypraviti všecku chválu jeho?
3 Blahoslavení, kteříž ostříhají soudu, a činí spravedlnost každého času.
4 Pamatuj na mne, Hospodine, pro milost k lidu svému, navštěv mne spasením svým,
5 Abych užíval dobrých věcí s vyvolenými tvými, a veselil se veselím národu tvého, a chlubil se spolu s dědictvím tvým.
6 Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali.
7 Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém.
8 A však vysvobodil je pro jméno své, aby v známost uvedl moc svou.
9 Nebo přimluvil moři Rudému, a vyschlo; i provedl je skrze hlubiny, jako po poušti.
10 A tak zachoval je od ruky toho, jenž jich nenáviděl, a vyprostil je z ruky nepřítele.
11 V tom přikryly vody ty, kteříž je ssužovali, nezůstalo ani jednoho z nich.
12 A ačkoli věřili slovům jeho, a zpívali chválu jeho,
13 Však rychle zapomenuli na skutky jeho, a nečekali na radu jeho;
14 Ale jati jsouce žádostí na poušti, pokoušeli Boha silného na pustinách.
15 I dal jim, čehož se jim chtělo, a však dopustil hubenost na život jejich.
16 Potom, když horlili proti Mojžíšovi v vojště, a Aronovi, svatému Hospodinovu,
17 Otevřevši se země, požřela Dátana, a přikryla zběř Abironovu.
18 A roznícen byl oheň na rotu jejich, plamen spálil bezbožníky.
19 Udělali i tele na Orébě, a skláněli se slitině.
20 A změnivše slávu svou v podobiznu vola, jenž jí trávu,
21 Zapomněli na Boha silného, spasitele svého, kterýž činil veliké věci v Egyptě.
22 A předivné v zemi Chamově, přehrozné při moři Rudém.
23 Pročež řekl, že je vypléní, kdyby se byl Mojžíš, vyvolený jeho, nepostavil v té mezeře před ním, a neodvrátil prchlivosti jeho, aby nehubil.
24 Za tím zošklivili sobě zemi žádanou, nevěříce slovu jeho.
25 A repcíce v staních svých, neposlouchali hlasu Hospodinova.
26 A protož pozdvihl ruky své proti nim, aby je rozmetal po poušti,
27 A aby rozptýlil símě jejich mezi pohany, a rozehnal je do zemí.
28 Spřáhli se také byli s modlou Belfegor, a jedli oběti mrch.
29 A tak dráždili Boha skutky svými, až se na ně obořila rána,
30 Až se postavil Fínes, a pomstu vykonal, i přetržena jest rána ta.
31 Což jest mu počteno za spravedlnost od národu do pronárodu, a až na věky.
32 Opět ho byli popudili při vodách sváru, až se i Mojžíšovi zle stalo pro ně.
33 Nebo k hořkosti přivedli ducha jeho, a pronesl ji rty svými.
34 K tomu nevyplénili ani národů těch, o kterýchž jim byl Hospodin poručil,
35 Ale směšujíce se s těmi národy, naučili se skutkům jejich,
36 A sloužili modlám jejich, kteréž jim byly osídlem.
37 Obětovali zajisté syny své a dcery své ďáblům.
38 A vylili krev nevinnou, krev synů svých a dcer svých, kteréž obětovali trapidlům Kananejským, tak že poškvrněna jest země těmi vraždami.
39 I zmazali se skutky svými, a smilnili činy svými.
40 Protož rozpáliv se v prchlivosti Hospodin na lid svůj, v ošklivost vzal dědictví své.
41 A vydal je v ruce pohanů. I panovali nad nimi ti, jenž je v nenávisti měli,
42 A utiskali je nepřátelé jejich, tak že sníženi jsou pod ruku jejich.
43 Mnohokrát je vysvobozoval, oni však popouzeli ho radou svou, pročež potlačeni jsou pro nepravost svou.
44 A však patřil na úzkost jejich, a slyšel křik jejich.
45 Nebo se rozpomenul na smlouvu svou s nimi, a želel toho podlé množství milosrdenství svých,
46 Tak že naklonil k nim lítostí všecky, kteříž je u vězení drželi.
47 Zachovej nás, Hospodine Bože náš, a shromažď nás z těch pohanů, abychom slavili jméno tvé svaté, a chlubili se v chvále tvé.
48 Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský od věků až na věky. Na to rciž všecken lid: Amen, Halelujah.