1 Melhor é o bom nome do que o ungüento precioso, e o dia da morte do que o dia do nascimento.

2 Melhor é ir à casa do luto do que ir à casa do festim. Pois naquela se vê o fim de todos os homens, e os vivos o tomam em consideração.

3 Melhor é a mágoa do que o riso, porque a tristeza do rosto torna melhor o coração.

4 O coração dos sábios está na casa do luto, mas o coração dos tolos na casa da alegria.

5 Melhor é ouvir a repreensão do sábio do que a canção dos tolos.

6 Pois como o estalar de espinhos debaixo da panela, assim é o riso do tolo: também isto é vaidade.

7 Na verdade a opressão faz endoidecer ao sábio, e a dádiva corrompe ao coração.

8 Melhor é o fim duma coisa do que o princípio, melhor é a paciência do que a arrogância.

9 Não te apresses em teu espírito a te irares, porque a ira repousa no seio dos tolos.

10 Não digas: Qual é a razão por que os dias passados foram melhores do que estes? pois não é da sabedoria que procede esta pergunta.

11 A sabedoria vale tanto como a herança, e mesmo mais para os que vêem o sol.

12 Porque a sabedoria serve de defesa, do mesmo modo que o dinheiro; mas a excelência do conhecimento é que a sabedoria preserva a vida de quem a possui.

13 Considera as obras de Deus; pois quem poderá endireitar o que ele fez torto?

14 No dia da prosperidade sê alegre, e no dia da adversidade, refletido; Deus fez um como outro, a fim de que o homem não descubra coisa alguma que há de vir depois de si.

15 Tudo isto tenho visto nos dias da minha vaidade: há justo que perece na sua justiça, e há perverso que prolonga os seus dias na sua perversidade.

16 Não sejas demasiadamente justo, nem excessivamente sábio; para que te destruirias a ti mesmo?

17 Não sejas demasiadamente perverso, nem sejas tolo; para que morrerias antes do teu tempo?

18 É bom que te apegues a isto, e que daquilo não retires a tua mão; pois quem teme a Deus, escapará de um e de outro.

19 A sabedoria faz o sábio mais forte do que dez governadores que se acham numa cidade.

20 Pois não há homem justo sobre a terra que faça o bem, e que não peque.

21 Não apliques o teu coração a todas as palavras que se dizem para que não ouças o teu servo amaldiçoar-te.

22 Pois também o teu coração sabe que tu mesmo tens muitas vezes amaldiçoado a outros.

23 Tudo isto provei-o pela sabedoria. Eu disse: Far-me-ei sábio, porém a sabedoria ficou longe de mim.

24 O que está longe e mui profundo; quem o poderá achar?

25 Eu apliquei o meu coração para conhecer, inquirir e buscar a sabedoria e a razão de tudo, e para conhecer que a perversidade é insensatez e que a estultícia é loucura.

26 Eu achei uma coisa mais amarga que a morte, a mulher cujo coração são laços e redes, e cujas mãos são grilhões. Quem agradar a Deus, escapará dela; o pecador, porém, virá a ser seu prisioneiro.

27 Eis o que achei, diz o Pregador, conferindo uma coisa com outra, para lhes achar a razão.

28 Eis o que ainda a minha alma busca, porém não a achei: entre mil homens achei eu um, mas entre todas estas mulheres nem uma só achei.

29 Eis o que tão somente achei: Deus fez o homem reto, mas eles se meteram em muitos extravios.

1 Lepší jest jméno dobré nežli mast výborná, a den smrti než den narození člověka.

2 Lépe jest jíti do domu zámutku, nežli jíti do domu hodování, pro dokonání každého člověka, a kdož jest živ, složí to v srdci svém.

3 Lepší jest horlení nežli smích; nebo zůřivá tvář polepšuje srdce.

4 Srdce moudrých v domě zámutku, ale srdce bláznů v domě veselí.

5 Lépe jest slyšeti žehrání moudrého,nežli aby někdo poslouchal písně bláznů.

6 Nebo jako praštění trní pod hrncem, tak smích blázna. A i to jest marnost.

7 Ssužování zajisté k bláznovství přivodí moudrého, a dar oslepuje srdce.

8 Lepší jest skončení věci nežli počátek její; lepší jest dlouho čekající nežli vysokomyslný.

9 Nebuď kvapný v duchu svém k hněvu; nebo hněv v lůnu bláznů odpočívá.

10 Neříkej: Čím jest to, že dnové první lepší byli nežli tito? Nebo bys se nemoudře na to vytazoval.

11 Dobrá jest moudrost s statkem, a velmi užitečná těm, kteříž vidí slunce;

12 Nebo v stínu moudrosti a v stínu stříbra odpočívají. A však přednější jest umění moudrosti, přináší život těm, kdož ji mají.

13 Hleď na skutky Boží. Nebo kdo může zpřímiti to, což on zkřivil?

14 V den dobrý užívej dobrých věcí, a v den zlý buď bedliv; nebo i to naproti onomu učinil Bůh z té příčiny, aby nenalezl člověk po něm ničeho.

15 Všecko to viděl jsem za dnů marnosti své: Bývá spravedlivý, kterýž hyne s spravedlností svou; tolikéž bývá bezbožný, kterýž dlouho živ jest v zlosti své.

16 Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?

17 Nebuď příliš starostlivý, aniž bývej bláznem. Proč máš umírati dříve času svého?

18 Dobréť jest, abys se onoho přídržel, a tohoto se nespouštěl; nebo kdo se bojí Boha, ujde všeho toho.

19 Moudrost posiluje moudrého nad desatero knížat, kteříž jsou v městě.

20 Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, kterýž by činil dobře a nehřešil.

21 Také ne ke všechněm slovům, kteráž mluví lidé, přikládej mysli své, poněvadž nemáš dbáti, by i služebník tvůj zlořečil tobě.

22 Neboť ví srdce tvé, že jsi i ty častokrát zlořečil jiným.

23 Všeho toho zkusil jsem moudrostí, a řekl jsem: Budu moudrým, ale moudrost vzdálila se ode mne.

24 Což pak vzdálené a velmi hluboké jest, kdož to najíti může?

25 Všecko jsem přeběhl myslí svou, abych poznal a vyhledal, i vynalezl moudrost a rozumnost, a abych poznal bezbožnost, bláznovství a nemoudrost i nesmyslnost.

26 I našel jsem věc hořčejší nad smrt, ženu, jejíž srdce tenata, a ruce její okovy. Kdož se líbí Bohu, zachován bývá od ní, ale hříšník bývá od ní jat.

27 Pohleď, to jsem shledal, (praví kazatel), jedno proti druhému stavěje, abych nalezl umění,

28 Čeho pak přesto hledala duše má, však jsem nenalezl: Muže jednoho z tisíce našel jsem, ale ženy mezi tolika jsem nenalezl.

29 Obzvláštně pohleď i na to, což jsem nalezl: Že učinil Bůh člověka dobrého, ale oni následovali smyšlínek rozličných. [ (Ecclesiastes 7:30) Kdo se může vrovnati moudrému, a kdo může vykládati všelikou věc? ]