1 Propôs-lhes Jesus uma parábola para mostrar que deviam orar sempre e nunca desanimar, dizendo:2 Havia em certa cidade um juiz, que não temia a Deus, nem respeitava os homens.3 Havia também naquela mesma cidade uma viúva que vinha constantemente ter com ele, dizendo: Defende-me do meu adversário.4 Ele por algum tempo não a queria atender; mas depois disse consigo: Se bem que eu não tema a Deus, nem respeite os homens;5 todavia como esta viúva me incomoda, julgarei a sua causa, para que ela não continue a molestar-me com as suas visitas.6 Ouvi, acrescentou o Senhor, o que disse este juiz injusto.7 Não fará Deus justiça aos seus escolhidos, que a ele clamam dia e noite, embora seja demorado em defendê-los?8 Digo-vos que bem depressa lhes fará justiça. Contudo quando vier o Filho do homem, achará, porventura, fé na terra?9 Propôs também a seguinte parábola a alguns que confiavam na sua própria justiça e desprezavam aos mortos:10 Subiram dois homens ao templo para orar: um fariseu, e outro publicano.11 O fariseu, posto em pé, orava dentro de si desta forma: Ó Deus, graças te dou que não sou como os demais homens, que são ladrões, injustos, adúlteros, nem ainda como este publicano;12 jejuo duas vezes por semana e dou o dízimo de tudo quanto ganho.13 O publicano, porém, estando a alguma distância, não ousava nem ainda levantar os olhos ao céu, mas batia no peito, dizendo: Ó Deus, sê propício a mim pecador.14 Digo-vos que este desceu justificado para sua casa, e não aquele; porque todo o que se exalta, será humilhado; mas o que se humilha, será exaltado.15 Traziam-lhe também as crianças, para que as tocasse; e os discípulos, vendo isto, repreendiam aos que as traziam.16 Mas Jesus, chamando-as para junto de si, disse: Deixai vir a mim os meninos, e não os impeçais; pois dos tais é o reino de Deus.17 Em verdade vos digo: Aquele que não receber o reino de Deus como um menino, de maneira alguma entrará nele.18 Um homem de posição perguntou-lhe: Bom Mestre, que devo eu fazer para herdar a vida eterna?19 Respondeu-lhe Jesus: Por que me chamas bom? ninguém é bom senão só um, que é Deus.20 Sabes os mandamentos: Não adulterarás, não matarás, não furtarás, nãos dirás falso testemunho, honra a teu pai e a tua mãe.21 Replicou ele: Todas estas coisas tenho guardado desde a minha mocidade.22 Jesus, ouvindo isto, disse-lhe: Ainda uma coisa te falta; vende tudo o que tens e reparte-o pelos pobres, e terás um tesouro nos céus; e vem seguir-me.23 Quando ouviu estas palavras, ficou cheio de tristeza; porque era muito rico.24 Jesus, olhando-o, disse: Quão dificilmente entrarão no reino de Deus os que têm riquezas!25 pois mais fácil é passar um camelo pelo fundo de uma agulha, do que entrar um rico no reino de Deus.26 Disseram os ouvintes: Quem, então, pode ser salvo?27 Respondeu Jesus: O que é impossível aos homens, é possível a Deus.28 Disse Pedro: Nós deixamos as nossas casas e te seguimos.29 Respondeu-lhes Jesus: Em verdade vos digo: Ninguém há que tenha deixado casa, ou mulher, ou irmãos, ou pais, ou filhos, por amor do reino de Deus,30 que não receba no presente muito mais, e no mundo vindouro a vida eterna.31 Tomando à parte os doze, disse-lhes: Eis que subimos a Jerusalém, e tudo quanto os profetas escreveram a respeito do Filho do homem, se cumprirá;32 pois será entregue aos gentios, escarnecido, ultrajado e cuspido;33 e depois de o açoitarem, tirar-lhe-ão a vida, e ao terceiro dia ressurgirá.34 Eles, porém, nada disto entenderam; e o sentido destas palavras era-lhes oculto, e não percebiam o que ele dizia.35 Ao aproximar-se ele de Jericó, um cego estava sentado à beira do caminho, mendigando.36 Ouvindo passar a multidão, perguntava ele o que era aquilo.37 Responderam-lhe: É Jesus o Nazareno que vai passando.38 Então clamou: Jesus, filho de Davi, tem compaixão de mim!39 Os que iam adiante, mandavam que se calasse, mas ele clamava ainda mais: Filho de Davi, tem compaixão de mim!40 Parando Jesus, mandou que lho trouxessem. Tendo ele chegado, perguntou-lhe:41 Que queres que eu te faça? Respondeu ele: Senhor, que eu tenha vista.42 Disse-lhe Jesus: Vê, a tua fé te curou.43 Imediatamente viu, e seguiu a Jesus, glorificando a Deus. Todo o povo, vendo isto, deu louvor a Deus.

1 Pověděl jim také i podobenství, kterak by potřebí bylo vždycky se modliti a neoblevovati,2 Řka: Byl jeden soudce v městě jednom, kterýž se Boha nebál a člověka nestyděl.3 Byla pak vdova jedna v témž městě. I přišla k němu, řkuci: Pomsti mne nad protivníkem mým.4 A on nechtěl za dlouhý čas. Ale potom řekl sám v sobě: Ač se Boha nebojím, a člověka nestydím,5 Však že mi pokoje nedá tato vdova, pomstím jí, aby naposledy přijduci, neuhaněla mne.6 I dí Pán: Slyšte, co praví soudce nepravý.7 A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim?8 Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?9 I řekl také k některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných sobě za nic nevážíce, podobenství toto:10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus a druhý publikán.11 Farizeus stoje soukromí, takto se modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.12 Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.13 Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti, ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.15 Přinášeli také k němu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. To viděvše učedlníci, přimlouvali jim.16 Ale Ježíš svolav je, řekl: Nechte dítek, ať jdou ke mně, a nebraňte jim, nebo takovýchť jest království Boží.17 Amen pravím vám: Kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nevejdeť do něho.18 I otázalo se ho jedno kníže, řka: Mistře dobrý, co čině, život věčný obdržím?19 I řekl jemu Ježíš: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než sám toliko Bůh.20 Však umíš přikázání: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce svého i matku svou.21 On pak řekl: Toho všeho ostříhal jsem od své mladosti.22 Slyšav to Ježíš, řekl mu: Ještěť se jednoho nedostává. Všecko, což máš, prodej, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.23 On pak uslyšav to, zarmoutil se; byl zajisté bohatý velmi.24 A viděv jej Ježíš zarmouceného, řekl: Aj, jak nesnadně ti, kdož statky mají, do království Božího vejdou!25 Snáze jest zajisté velbloudu skrze jehelnou dírku projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího.26 Tedy řekli ti, kteříž to slyšeli: I kdož může spasen býti?27 A on dí jim: Což jest nemožného u lidí, možné jest u Boha.28 I řekl Petr: Aj, my opustili jsme všecko, a šli jsme za tebou.29 On pak řekl jim: Amen pravím vám, že není žádného, kterýž by opustil dům, neb rodiče, neb bratří, neb manželku, nebo dítky, pro království Boží,30 Aby nevzal v tomto času mnohem více, v budoucím pak věku míti bude život věčný.31 Tedy pojav Ježíš dvanácte, řekl jim: Aj, vstupujeme do Jeruzaléma, a naplníť se všecko to, což psáno jest skrze Proroky o Synu člověka.32 Nebo vydán bude pohanům, a bude posmíván, a zlehčen i uplván.33 A ubičujíce, zamordují jej, ale on třetího dne z mrtvých vstane.34 Oni pak tomu nic nerozuměli, a bylo slovo to skryto před nimi, aniž věděli, co se pravilo.35 I stalo se, když se přibližoval k Jericho, slepý jeden seděl podle cesty, žebře.36 A slyšev zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo?37 I oznámili jemu, že Ježíš Nazaretský tudy jde.38 I zvolal, řka: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!39 A ti, kteříž napřed šli, přimlouvali mu, aby mlčal. Ale on mnohem více volal: Synu Davidův, smiluj se nade mnou!40 Tedy zastaviv se Ježíš, rozkázal ho k sobě přivésti. A když se přibližoval, otázal se ho,41 Řka: Co chceš, ať tobě učiním? On pak dí: Pane, ať vidím.42 A Ježíš řekl jemu: Prohlédni. Víra tvá tě uzdravila.43 A ihned prohlédl, a šel za ním, velebě Boha. A všecken lid viděv to, vzdal chválu Bohu.