1 Propôs-lhes Jesus uma parábola para mostrar que deviam orar sempre e nunca desanimar, dizendo:

2 Havia em certa cidade um juiz, que não temia a Deus, nem respeitava os homens.

3 Havia também naquela mesma cidade uma viúva que vinha constantemente ter com ele, dizendo: Defende-me do meu adversário.

4 Ele por algum tempo não a queria atender; mas depois disse consigo: Se bem que eu não tema a Deus, nem respeite os homens;

5 todavia como esta viúva me incomoda, julgarei a sua causa, para que ela não continue a molestar-me com as suas visitas.

6 Ouvi, acrescentou o Senhor, o que disse este juiz injusto.

7 Não fará Deus justiça aos seus escolhidos, que a ele clamam dia e noite, embora seja demorado em defendê-los?

8 Digo-vos que bem depressa lhes fará justiça. Contudo quando vier o Filho do homem, achará, porventura, fé na terra?

9 Propôs também a seguinte parábola a alguns que confiavam na sua própria justiça e desprezavam aos mortos:

10 Subiram dois homens ao templo para orar: um fariseu, e outro publicano.

11 O fariseu, posto em pé, orava dentro de si desta forma: Ó Deus, graças te dou que não sou como os demais homens, que são ladrões, injustos, adúlteros, nem ainda como este publicano;

12 jejuo duas vezes por semana e dou o dízimo de tudo quanto ganho.

13 O publicano, porém, estando a alguma distância, não ousava nem ainda levantar os olhos ao céu, mas batia no peito, dizendo: Ó Deus, sê propício a mim pecador.

14 Digo-vos que este desceu justificado para sua casa, e não aquele; porque todo o que se exalta, será humilhado; mas o que se humilha, será exaltado.

15 Traziam-lhe também as crianças, para que as tocasse; e os discípulos, vendo isto, repreendiam aos que as traziam.

16 Mas Jesus, chamando-as para junto de si, disse: Deixai vir a mim os meninos, e não os impeçais; pois dos tais é o reino de Deus.

17 Em verdade vos digo: Aquele que não receber o reino de Deus como um menino, de maneira alguma entrará nele.

18 Um homem de posição perguntou-lhe: Bom Mestre, que devo eu fazer para herdar a vida eterna?

19 Respondeu-lhe Jesus: Por que me chamas bom? ninguém é bom senão só um, que é Deus.

20 Sabes os mandamentos: Não adulterarás, não matarás, não furtarás, nãos dirás falso testemunho, honra a teu pai e a tua mãe.

21 Replicou ele: Todas estas coisas tenho guardado desde a minha mocidade.

22 Jesus, ouvindo isto, disse-lhe: Ainda uma coisa te falta; vende tudo o que tens e reparte-o pelos pobres, e terás um tesouro nos céus; e vem seguir-me.

23 Quando ouviu estas palavras, ficou cheio de tristeza; porque era muito rico.

24 Jesus, olhando-o, disse: Quão dificilmente entrarão no reino de Deus os que têm riquezas!

25 pois mais fácil é passar um camelo pelo fundo de uma agulha, do que entrar um rico no reino de Deus.

26 Disseram os ouvintes: Quem, então, pode ser salvo?

27 Respondeu Jesus: O que é impossível aos homens, é possível a Deus.

28 Disse Pedro: Nós deixamos as nossas casas e te seguimos.

29 Respondeu-lhes Jesus: Em verdade vos digo: Ninguém há que tenha deixado casa, ou mulher, ou irmãos, ou pais, ou filhos, por amor do reino de Deus,

30 que não receba no presente muito mais, e no mundo vindouro a vida eterna.

31 Tomando à parte os doze, disse-lhes: Eis que subimos a Jerusalém, e tudo quanto os profetas escreveram a respeito do Filho do homem, se cumprirá;

32 pois será entregue aos gentios, escarnecido, ultrajado e cuspido;

33 e depois de o açoitarem, tirar-lhe-ão a vida, e ao terceiro dia ressurgirá.

34 Eles, porém, nada disto entenderam; e o sentido destas palavras era-lhes oculto, e não percebiam o que ele dizia.

35 Ao aproximar-se ele de Jericó, um cego estava sentado à beira do caminho, mendigando.

36 Ouvindo passar a multidão, perguntava ele o que era aquilo.

37 Responderam-lhe: É Jesus o Nazareno que vai passando.

38 Então clamou: Jesus, filho de Davi, tem compaixão de mim!

39 Os que iam adiante, mandavam que se calasse, mas ele clamava ainda mais: Filho de Davi, tem compaixão de mim!

40 Parando Jesus, mandou que lho trouxessem. Tendo ele chegado, perguntou-lhe:

41 Que queres que eu te faça? Respondeu ele: Senhor, que eu tenha vista.

42 Disse-lhe Jesus: Vê, a tua fé te curou.

43 Imediatamente viu, e seguiu a Jesus, glorificando a Deus. Todo o povo, vendo isto, deu louvor a Deus.

1 Pověděl jim také i podobenství, kterak by potřebí bylo vždycky se modliti a neoblevovati,

2 Řka: Byl jeden soudce v městě jednom, kterýž se Boha nebál a člověka nestyděl.

3 Byla pak vdova jedna v témž městě. I přišla k němu, řkuci: Pomsti mne nad protivníkem mým.

4 A on nechtěl za dlouhý čas. Ale potom řekl sám v sobě: Ač se Boha nebojím, a člověka nestydím,

5 Však že mi pokoje nedá tato vdova, pomstím jí, aby naposledy přijduci, neuhaněla mne.

6 I dí Pán: Slyšte, co praví soudce nepravý.

7 A což by pak Bůh nepomstil volených svých, volajících k němu dnem i nocí, ačkoli i prodlévá jim?

8 Pravímť vám, žeť jich brzo pomstí. Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?

9 I řekl také k některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných sobě za nic nevážíce, podobenství toto:

10 Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus a druhý publikán.

11 Farizeus stoje soukromí, takto se modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán.

12 Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu.

13 Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti, ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.

14 Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

15 Přinášeli také k němu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. To viděvše učedlníci, přimlouvali jim.

16 Ale Ježíš svolav je, řekl: Nechte dítek, ať jdou ke mně, a nebraňte jim, nebo takovýchť jest království Boží.

17 Amen pravím vám: Kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nevejdeť do něho.

18 I otázalo se ho jedno kníže, řka: Mistře dobrý, co čině, život věčný obdržím?

19 I řekl jemu Ježíš: Co mne nazýváš dobrým? Žádný není dobrý, než sám toliko Bůh.

20 Však umíš přikázání: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce svého i matku svou.

21 On pak řekl: Toho všeho ostříhal jsem od své mladosti.

22 Slyšav to Ježíš, řekl mu: Ještěť se jednoho nedostává. Všecko, což máš, prodej, a rozdej chudým, a budeš míti poklad v nebi, a pojď, následuj mne.

23 On pak uslyšav to, zarmoutil se; byl zajisté bohatý velmi.

24 A viděv jej Ježíš zarmouceného, řekl: Aj, jak nesnadně ti, kdož statky mají, do království Božího vejdou!

25 Snáze jest zajisté velbloudu skrze jehelnou dírku projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího.

26 Tedy řekli ti, kteříž to slyšeli: I kdož může spasen býti?

27 A on dí jim: Což jest nemožného u lidí, možné jest u Boha.

28 I řekl Petr: Aj, my opustili jsme všecko, a šli jsme za tebou.

29 On pak řekl jim: Amen pravím vám, že není žádného, kterýž by opustil dům, neb rodiče, neb bratří, neb manželku, nebo dítky, pro království Boží,

30 Aby nevzal v tomto času mnohem více, v budoucím pak věku míti bude život věčný.

31 Tedy pojav Ježíš dvanácte, řekl jim: Aj, vstupujeme do Jeruzaléma, a naplníť se všecko to, což psáno jest skrze Proroky o Synu člověka.

32 Nebo vydán bude pohanům, a bude posmíván, a zlehčen i uplván.

33 A ubičujíce, zamordují jej, ale on třetího dne z mrtvých vstane.

34 Oni pak tomu nic nerozuměli, a bylo slovo to skryto před nimi, aniž věděli, co se pravilo.

35 I stalo se, když se přibližoval k Jericho, slepý jeden seděl podle cesty, žebře.

36 A slyšev zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo?

37 I oznámili jemu, že Ježíš Nazaretský tudy jde.

38 I zvolal, řka: Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!

39 A ti, kteříž napřed šli, přimlouvali mu, aby mlčal. Ale on mnohem více volal: Synu Davidův, smiluj se nade mnou!

40 Tedy zastaviv se Ježíš, rozkázal ho k sobě přivésti. A když se přibližoval, otázal se ho,

41 Řka: Co chceš, ať tobě učiním? On pak dí: Pane, ať vidím.

42 A Ježíš řekl jemu: Prohlédni. Víra tvá tě uzdravila.

43 A ihned prohlédl, a šel za ním, velebě Boha. A všecken lid viděv to, vzdal chválu Bohu.