1 Digo a verdade em Cristo, não minto, dando testemunho comigo a minha consciência no Espírito Santo,

2 que tenho grande tristeza e incessante dor no meu coração.

3 Pois eu mesmo desejaria ser anátema, separado de Cristo, por amor de meus irmãos, meus compatriotas segundo a carne,

4 os quais são israelitas; de quem é a adoção, a glória, as alianças, a promulgação da Lei, o culto de Deus e as promessas;

5 de quem são os patriarcas, e de quem descende o Cristo segundo a carne, o qual é sobre todas as coisas, Deus bendito para sempre. Amém.

6 Porém não é como se a palavra de Deus haja falhado. Pois nem todos os que são de Israel, são israelitas,

7 nem por serem descendência de Abraão, são todos filhos, mas: Em Isaque será chamada a tua descendência.

8 Isto é, não são filhos de Deus os filhos da carne, mas os filhos da promessa são considerados como descendência.

9 A palavra da promessa é esta: Por este tempo virei, e Sara terá um filho.

10 E não somente isso, mas também Rebeca, que havia concebido de um, de Isaque, nosso pai

11 (porque não tendo os filhos gêmeos ainda nascido, nem tendo eles feito bem ou mal algum, para que o propósito de Deus segundo a eleição ficasse firme, não por causa das obras, mas daquele que chama),

12 foi dito a ela: O mais velho servirá ao mais moço.

13 Como está escrito: Eu amei a Jacó, porém aborreci a Esaú.

14 Que diremos, pois? Há, porventura, em Deus injustiça? De modo nenhum.

15 Pois a Moisés disse: Terei misericórdia de quem me aprouver ter misericórdia, e terei compaixão de quem me aprouver ter compaixão.

16 Assim, pois, não é daquele que quer, nem daquele que corre, mas de Deus que usa de misericórdia.

17 Pois disse a Escritura a Faraó: Para isto mesmo te levantei, para mostrar em ti o meu poder, e para que seja anunciado o meu nome por toda a terra.

18 Logo ele tem misericórdia de quem quer, e a quem quer endurece.

19 Dir-me-ás, então: Por que se queixa ele ainda? Pois quem resiste à sua vontade?

20 Mas antes, ó homem, quem és tu que replicas a Deus? Porventura a coisa formada dirá a quem a formou: Por que me fizeste assim?

21 Porventura não tem o oleiro poder sobre o barro para fazer da mesma massa um vaso para honra, e outro para desonra?

22 Que diremos, se Deus, querendo mostrar a sua ira e dar a conhecer o seu poder, suportou com muita longanimidade os vasos de ira, preparados para a perdição,

23 a fim de que também desse a conhecer as riquezas da sua glória sobre os vasos de misericórdia, que de antemão preparou para a glória,

24 os quais somos nós, a quem ele também chamou não só dos judeus, mas também dos gentios?

25 Como ele também disse em Oséias: Chamarei meu povo ao que não era meu povo, E amada à que não era amada;

26 E no lugar em que se lhes disse: Vós não sois povo meu; Ali serão chamados filhos do Deus vivo.

27 Isaías exclama a respeito de Israel: Ainda que o número dos filhos de Israel seja como a areia do mar, é somente o resto que será salvo.

28 Pois o Senhor cumprirá a sua palavra sobre a terra, consumando-a e abreviando-a;

29 como Isaías predisse: Se o Senhor dos exércitos não nos tivesse deixado descendência, Ter-nos-íamos tornado como Sodoma e tais como Gomorra.

30 Que diremos, pois? Que os gentios que não buscavam a justiça, alcançaram a justiça, mas a justiça que vem da fé;

31 porém que Israel, buscando uma lei da justiça, não chegou a esta lei.

32 Por que? Porque não a buscavam pela fé, mas como que pelas obras. Tropeçaram na pedra de tropeço,

33 como está escrito: Eis que ponho em Sião uma pedra de tropeço e uma rocha de escândalo, Aquele que nele crê, não será envergonhado.

1 Pravduť pravím v Kristu a neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém,

2 Žeť mám veliký zámutek a ustavičnou bolest v srdci svém.

3 Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, totiž příbuzných svých podle těla.

4 Kteřížto jsou Izraelští, jejichžto jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i Zákona dání, i služba Boží, i zaslíbení.

5 Jejichž jsou i otcové, a ti, z nichžto jest Kristus podle těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen.

6 Avšak nemůže zmařeno býti slovo Boží. Nebo ne všickni, kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou.

7 Aniž proto, že jsou símě Abrahamovo, hned také všickni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé símě.

8 To jest, ne všickni ti, jenž jsou synové těla, jsou také synové Boží, ale kteříž jsou synové Božího zaslíbení, ti se počítají za símě.

9 Nebo toto jest slovo zaslíbení: V týž čas přijdu, a Sára bude míti syna.

10 A netoliko to, ale i Rebeka z jednoho počavši, totiž z Izáka, otce našeho, toho důvodem jest.

11 Nebo ještě před narozením obou těch synů, a prve nežli co dobrého nebo zlého učinili, aby uložení Boží, kteréžto jest podle vyvolení, a tak ne z skutků, ale z toho, jenž povolává, pevné bylo,

12 Řečeno jest jí: Větší sloužiti bude menšímu,

13 Jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem.

14 I což tedy díme? Zdali nespravedlnost jest u Boha? Nikoli.

15 Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se nad tím, komuž milost učiním, a slituji se nad tím, nad kýmž se slituji.

16 A tak tedy neníť vyvolování na tom, jenž chce, ani na tom, jenž běží, ale na Bohu, jenž se smilovává.

17 Nebo dí Písmo faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi.

18 A tak tedy nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje.

19 Ale díš mi: I pročež se pak hněvá? Nebo vůli jeho kdo odepřel?

20 Ale ó člověče, kdo jsi ty, že tak odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal?

21 Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti a jinou ku potupě?

22 Což pak divného, že Bůh, chtěje ukázati hněv a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí.

23 A takž také, aby známé učinil bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil k slávě.

24 Kterýchžto i povolal, totiž nás, netoliko z Židů, ale také i z pohanů,

25 Jakož i skrze Ozé dí: Nazovu nelid můj lidem mým, a nemilou nazovu milou.

26 A budeť na tom místě, kdež řečeno bylo jim: Nejste vy lid můj, tuť nazváni budou synové Boha živého.

27 Izaiáš pak volá nad Izraelem, řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové toliko spaseni budou.

28 Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.

29 A jakož prve pověděl Izaiáš: Byť byl Pán zástupů nepozůstavil nám semene, jako Sodoma učiněni bychom byli, a Gomoře byli bychom podobni.

30 Což tedy díme? Že pohané, kteříž nenásledovali spravedlnosti, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti té, kteráž jest z víry;

31 Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišel.

32 Proč? Nebo ne z víry, ale jako z skutků Zákona jí hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky,

33 Jakož psáno jest: Aj, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uvěří v něj, nebude zahanben.