1 Quei tre uomini cessarono di rispondere a Giobbe perché egli si credeva giusto.2 Allora l’ira di Elihu, figliuolo di Barakeel il Buzita, della tribù di Ram, s’accese:3 s’accese contro Giobbe, perché riteneva giusto sé stesso anziché Dio; s’accese anche contro i tre amici di lui perché non avean trovato che rispondere, sebbene condannassero Giobbe.4 Ora, siccome quelli erano più attempati di lui,5 Elihu aveva aspettato a parlare a Giobbe; ma quando vide che dalla bocca di quei tre uomini non usciva più risposta, s’accese d’ira.6 Ed Elihu, figliuolo di Barakeel il Buzita, rispose e disse: "Io son giovine d’età e voi siete vecchi; erciò mi son tenuto indietro e non ho ardito esporvi il mio pensiero.7 Dicevo: "Parleranno i giorni, e il gran numero degli anni insegnerà la sapienza".8 Ma, nell’uomo, quel che lo rende intelligente è lo spirito, è il soffio dell’Onnipotente.9 Non quelli di lunga età sono sapienti, né i vecchi son quelli che comprendono il giusto.10 Perciò dico: "Ascoltatemi; vi esporrò anch’io il mio pensiero".11 Ecco, ho aspettato i vostri discorsi, ho ascoltato i vostri argomenti, mentre andavate cercando altre parole.12 V’ho seguito attentamente, ed ecco, nessun di voi ha convinto Giobbe, nessuno ha risposto alle sue parole.13 Non avete dunque ragione di dire: "Abbiam trovato la sapienza! Dio soltanto lo farà cedere; non l’uomo!"14 Egli non ha diretto i suoi discorsi contro a me, ed io non gli risponderò colle vostre parole.15 Eccoli sconcertati! non rispondon più, non trovan più parole.16 Ed ho aspettato che non parlassero più, che restassero e non rispondessero più.17 Ma ora risponderò anch’io per mio conto, esporrò anch’io il mio pensiero!18 Perché son pieno di parole, e lo spirito ch’è dentro di me mi stimola.19 Ecco, il mio seno è come vin rinchiuso, è simile ad otri pieni di vin nuovo, che stanno per scoppiare.20 Parlerò dunque e mi solleverò, aprirò le labbra e risponderò!21 E lasciate ch’io parli senza riguardi personali, senza adulare alcuno;22 poiché adulare io non so; se lo facessi, il mio Fattore tosto mi torrebbe di mezzo.

1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.