1 Neito: Olisitpa oma veljeni, äitini imettämä! Saisin suudella sinua kun kohtaamme, eikä kukaan moittisi minua.

2 Saisin ottaa sinut mukaani, saisin viedä sinut äitini taloon. Siellä sinä opastaisit minua ja minä antaisin juodaksesi maustettua viiniä ja granaattiomenoitteni mehua.

3 Hänen vasen kätensä on pääni alla, hänen oikea kätensä hyväilee minua.

4 Minä vannotan teitä, Jerusalemin tytöt: älkää häiritkö rakkauttamme, älkää häiritkö, ennen kuin itse haluamme herätä!

5 Muut: Kuka tuolta tulee? Kuka saapuu autiolta kedolta rakastettuunsa nojaten? Neito: Omenapuun alla minä herätin rakkautesi, siellä, missä sinä sait alkusi, siellä, missä äitisi alkoi sinua odottaa.

6 Paina minut sinetiksi sydäntäsi vasten, pane sinetiksi ranteesi nauhaan. Rakkaus on väkevä kuin kuolema, kiivas ja kyltymätön kuin tuonela. Sen hehku on tulen hehkua, sen liekki on Herran liekki.

7 Suuret vedet eivät voi sitä sammuttaa, virran tulva ei vie sitä mukanaan. Jos joku tarjoaisi talot ja tavarat rakkauden hinnaksi, hän saisi vain toisten pilkan.

8 Muut: Meillä on pikkusisar, jolla ei vielä ole rintoja. Mitä me teemme sisarellemme, kun häntä aletaan kysellä?

9 Jos hän olisi muuri, hopeasakaroin sen varustaisimme! Jos hän olisi ovi, vahvistaisimme sen setrilaudoin.

10 Neito: Muuri minä olenkin, ja rintani ovat kuin tornit! Mutta kun rakastettuni tulee, olen antautumaan valmis.

11 Mies: Salomolla oli viinitarha Baal-Hamonissa. Sen hedelmistä maksaisi kuka vain tuhat sekeliä hopeaa, ja siksi kuningas pani sinne vartijat.

12 Minun yksin on oma viinitarhani. Pidä tuhantesi, Salomo! Vartijoillekin anna parisataa!

13 Mies: Rakkaani, puutarhan kukka, kaikki odottavat kutsuasi. Kutsu minut!

14 Neito: Tule, rakkaani! Riennä kuin gaselli, kuin nuori peura tuoksuville vuorille!

1 Ó bys byl jako bratr můj požívající prsí matky mé, abych tě naleznuc vně, políbila, a nebyla zahanbena.

2 Vedla bych tě, a uvedla do domu matky své, a tu bys mne vyučoval; a jáť bych dala píti vína strojeného, a mstu z jablek zrnatých.

3 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.

4 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl.

5 Která jest to, jenž vstupuje z pouště, zpolehši na milého svého? Pod jabloní vzbudila jsem tě; tuť tebe počala matka tvá, tuť tě počala rodička tvá.

6 Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.

7 Vody mnohé nemohly by uhasiti tohoto milování, aniž ho řeky zatopí. Kdyby někdo dáti chtěl všecken statek domu svého za takovou milost, se vším tím pohrdnut by byl.

8 Sestru máme maličkou, kteráž ještě nemá prsí. Co učiníme s sestrou svou v den, v kterýž bude řeč o ní?

9 Jestliže jest zed, vzděláme na ní palác stříbrný; pakli jest dveřmi, obložíme je dskami cedrovými.

10 Já jsem zed, a prsy mé jako věže; takž jsem byla před očima jeho, jako nacházející pokoj.

11 Vinici měl Šalomoun v Balhamon, kteroužto pronajal strážným, aby jeden každý přinášel za ovoce její tisíc stříbrných.

12 Ale vinice má, kterouž mám, přede mnou jest. Mějž sobě ten tisíc, ó Šalomoune, a dvě stě ti, kteříž ostříhají ovoce jejího.

13 Ó ty, kteráž bydlíš v zahradách, přáteléť pozorují hlasu tvého, ohlašujž mi se.

14 Pospěš, milý můj, a připodobni se k srně nebo mladému jelenu, na horách vonných věcí.