1 Kun maassa vallitsi suuri kuivuus, Jeremialle tuli tämä Herran sana:
2 -- Juuda suree, sen kaupungit riutuvat, portit vaipuvat murheissaan maahan. Valitushuuto kohoaa Jerusalemista!
3 Ylhäiset lähettävät palvelijansa etsimään vettä, mutta kun nämä tulevat vesikuopalle, pisaraakaan ei ole. He palaavat astiat tyhjinä, ja pettyneinä, alla päin he peittävät kasvonsa.
4 Myös talonpojat ovat lyötyjä ja peittävät kasvonsa. Pellot halkeilevat, kun maa ei ole saanut sadetta.
5 Peura poikii metsikössä mutta hylkää vasansa, kun ei ole mitään syötävää.
6 Villiaasit seisovat paljailla kukkuloilla, haukkovat ilmaa kuin sakaalit ja katsovat riutunein silmin -- ruohoa ei ole.
7 -- Vaikka rikoksemme todistavat meitä vastaan, auta, Herra, nimesi ja kunniasi tähden! Monta kertaa me olemme luopuneet sinusta, tehneet syntiä sinua vastaan.
8 Herra, sinä olet Israelin toivo, pelastaja ahdingon aikana! Miksi olet nyt kuin muukalainen, kuin vieras vaeltaja, joka vain yhdeksi yöksi poikkeaa taloon?
9 Miksi olet kuin neuvoton mies, kuin soturi, josta ei ole puolustajaksi? Olethan sinä kuitenkin meidän keskellämme, ja meitä kutsutaan sinun omiksesi. Älä jätä meitä, Herra!
15 He ovat ennustaneet minun nimissäni, vaikka minä en ole lähettänyt heitä, ja sanoneet, ettei miekka eikä nälänhätä tule tähän maahan. Ja nyt minä, Herra, ilmoitan sinulle, mitä aion tehdä näille profeetoille: he kuolevat miekkaan ja nälkään!
17 -- Puhu heille nämä sanat: Kyyneleet vuotavat silmistäni yötä päivää, taukoamatta. Neitsyt, oma kansani, on saanut ankaran iskun, parantumattoman haavan!
18 Kun menen ulos kaupungista, näen kaikkialla miekan kaatamia! Kun tulen kaupunkiin takaisin, näen kaikkialla nälkään nääntyneitä! Profeetat ja papitkin harhailevat ympäri maata eivätkä tiedä, mitä tehdä.
19 -- Oletko, Herra, kokonaan hylännyt Juudan, etkö lainkaan välitä Siionista? Miksi olet lyönyt meitä niin, ettemme enää toivu? Me toivoimme rauhaa, mutta mitään hyvää ei tullut. Me odotimme, että haavamme parantuisivat, mutta meille koittikin kauhun aika.
20 Me tunnemme, että olemme olleet jumalattomia, tiedämme isiemme rikokset. Me olemme tehneet syntiä sinua vastaan!
21 Sinun nimeesi me vetoamme -- älä heitä meitä pois, älä anna valtaistuimesi kunnian joutua häväistyksi! Muista liittoa, jonka teit kanssamme, älä anna sen raueta!
22 Voivatko vieraiden kansojen epäjumalat antaa sateen, tai tekeekö taivas itse sadekuurot? Etkö yksin sinä, Herra, Jumalamme! Sinuun me panemme toivomme, sinä olet kaiken luonut.
1 Slovo, kteréž se stalo k Jeremiášovi o suchu.
2 Kvíliti bude země Judská, a brány její zemdlejí, smutek ponesou na zemi, a naříkání Jeruzaléma vzejde.
3 Také nejznamenitější z nich rozsílati budou i nejšpatnější své pro vodu. Přijdouce k čisternám, a nenaleznouce vody, navrátí se s nádobami svými prázdnými, hanbíce a stydíce se; protož přikryjí hlavu svou.
4 I oráči stydíce se, přikryjí hlavu svou příčinou země vyprahlé, proto že deště nebude na zemi.
5 Anobrž i laň na poli, což porodí, opustí; nebo mladistvé trávy nebude.
6 A divocí oslové stojíce na vysokých místech, hltati budou vítr jako draci; přehledí se oči jejich, nebo nebude žádné trávy.
7 Ó Hospodine, poněvadž nepravosti naše svědčí proti nám, slituj se pro jméno své. Nebo mnohá jsou odvrácení naše, toběť jsme zhřešili.
8 Ó naděje Izraelova, vysvoboditeli jeho v čas ssoužení, proč býti máš jako příchozí v této zemi, a jako pocestný stavující se na noclehu?
9 Proč se ukazuješ jako muž ustalý, jako silný, kterýž nemůže vysvoboditi? Všaks ty u prostřed nás, Hospodine, a jméno tvé nad námi vzýváno jest; neopouštějž nás.
10 Takto praví Hospodin o lidu tomto: Tak milují toulky, noh svých nezdržují, až Hospodin nemá v nich líbosti, a nyní zpomíná nepravost jejich, a navštěvuje hříchy jejich.
11 Potom řekl ke mně Hospodin: Nemodl se za lid tento k dobrému.
12 Když se postiti budou, já nikoli nevyslyším volání jejich, a když obětovati budou obět zápalnou a suchou, já nikoli neoblíbím sobě těch věcí, ale mečem a hladem a morem já do konce zhubím je.
13 Tedy řekl jsem: Ach, Panovníče Hospodine, aj, tito proroci říkají jim: Neuzříte meče, a hlad nepřijde na vás, ale pokoj pravý dám vám na místě tomto.
14 I řekl Hospodin ke mně: Lež prorokují ti proroci ve jménu mém. Neposlalť jsem jich, aniž jsem přikázal jim, anobrž aniž jsem mluvil k nim. Vidění lživé a hádání, a marné věci i lest srdce svého oni prorokují vám.
15 Protož takto praví Hospodin o prorocích, kteříž prorokují ve jménu mém, ješto jsem já jich neposlal, a kteříž říkají: Meče ani hladu nebude v zemi této: Mečem a hladem i ti sami proroci zhynou.
16 Lid pak ten, jemuž oni prorokují, rozmetán bude po ulicích Jeruzalémských hladem a mečem, aniž bude, kdo by je pochovával, je, manželky jejich, a syny jejich, a dcery jejich. Tak vyleji na ně nešlechetnost jejich.
17 Protož rciž jim slovo toto: Z očí mých tekou slzy dnem i nocí bez přestání; nebo potřína bude velmi velice panna dcera lidu mého ranou náramně bolestnou.
18 Vyjdu-li na pole, aj, tam zbití mečem; pakli vejdu do města, aj, tam nemocní hladem. Nebo jakož prorok tak kněz obcházejíce, kupčí zemí, a lidé toho neznají.
19 Zdaliž do konce zamítáš Judu? Zdali Sion oškliví sobě duše tvá? Proč nás biješ, tak abychom již nebyli uzdraveni? Čekáme-li pokoje, a aj, nic dobrého pakli času uzdravení, a aj, hrůza.
20 Poznávámeť, Hospodine, bezbožnost svou i nepravost otců svých, že jsme hřešili proti tobě.
21 Nezamítejž pro jméno své, nezlehčuj stolice slávy své; rozpomeň se, neruš smlouvy své s námi.
22 Zdaliž jsou mezi marnostmi pohanskými ti, kteříž by déšť dávali? A zdaliž nebesa dávají přívaly? Zdaliž ty nejsi sám, Hospodine, Bůh náš? Protož na tebeť očekáváme, nebo ty působíš všecko to.