1 Siehe, dies alles hat mein Auge gesehen, mein Ohr gehört und sich gemerkt;
2 was ihr wisset, weiß ich auch; ich stehe nicht hinter euch zurück.
3 Doch will ich nun zum Allmächtigen reden; mit Gott zu rechten, gelüstet mich.
4 Ihr streicht ja doch nur Lügenpflaster und seid nichts als Quacksalber.
5 O daß ihr doch schweigen könntet, das würde euch als Weisheit angerechnet!
6 So höret nun meine Rechtfertigung und achtet auf die Verteidigung meiner Lippen!
7 Wollt ihr Gott zuliebe Unrechtes reden und zu seinen Gunsten lügen?
8 Wollt ihr seine Person ansehen oder Gottes Sachwalter spielen?
9 Würde es gut sein, wenn er euch erforschte? Könnt ihr ihn täuschen, wie man Menschen täuscht?
10 Nein, strafen wird er euch, wenn ihr im Geheimen die Person ansehet!
11 Wird nicht seine Majestät euch schrecken und seine Furcht euch überfallen?
12 Eure Denksprüche sind Aschensprüche, und eure Schutzwehren sind von Lehm.
13 Schweiget vor mir und laßt mich reden; es gehe über mich, was da wolle!
14 Warum sollte ich mein Fleisch in meine Zähne nehmen und mein Leben in meine Hand legen?
15 Siehe, er soll mich töten; ich habe keine Hoffnung; nur will ich meine Wege ihm ins Angesicht verteidigen.
16 Auch das schon wird mir zur Rettung dienen; denn kein Gottloser kommt vor ihn.
17 Höret, höret meine Rede, und meine Erklärung dringe in eure Ohren!
18 Gebt acht, ich habe die Verteidigung gerüstet, ich weiß, daß ich Recht bekommen werde.
19 Wer will noch mit mir rechten? Denn dann wollte ich verstummen und verscheiden.
20 Nur zweierlei tue nicht an mir, dann will ich mich vor deinem Angesicht nicht verbergen:
21 Tue deine Hand von mir und erschrecke mich nicht mit deiner Furcht!
22 Dann rufe Du, und ich will antworten, oder ich will reden, und Du erwidere mir!
23 Wie groß ist meine Sündenschuld? Tue mir meine Übertretungen und Missetaten kund!
24 Warum verbirgst du dein Angesicht und hältst mich für deinen Feind?
25 Verscheuchst du ein verwehtes Blatt und verfolgst einen dürren Halm?
26 Denn du verschreibst mir Bitteres und lässest mich erben die Sünden meiner Jugend;
27 du legst meine Füße in den Stock und lauerst auf alle meine Schritte und zeichnest dir meine Fußspuren auf,
28 da ich doch wie Moder vergehe, wie ein Kleid, das die Motten fressen!
1 Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2 Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3 Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.
4 Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5 Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6 Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7 Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8 Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9 Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10 V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti.
11 Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12 Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše.
13 Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14 Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15 By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16 Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17 Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své.
18 Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19 Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20 Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21 Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22 Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23 Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24 Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25 Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26 Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27 A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28 Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.