1 Siehe, die Hoffnung auf dasselbe wird getäuscht; fällt man nicht schon bei seinem Anblick dahin?
2 Niemand ist so kühn, daß er es reizen möchte; wer kann aber vor Mir bestehen?
3 Wer ist mir zuvorgekommen, daß ich es ihm vergelte? Unter dem ganzen Himmel ist alles mein!
4 Ich will von seinen Gliedern nicht schweigen, sondern reden von seiner großen und schönen Gestalt.
5 Wer entblößt es von seinem Schuppenpanzer und greift ihm in sein doppeltes Gebiß?
6 Wer öffnet die Türen seines Rachens? Seine Zähne verbreiten Schrecken.
7 Prächtig sind seine starken Schilder, fest zusammengeschlossen und versiegelt;
8 einer fügt sich an den andern, daß kein Luftzug dazwischen kommt;
9 sie hängen fest zusammen, sind geschlossen und trennen sich nicht.
10 Sein Niesen strahlt wie Licht, und seine Augen sind wie die Wimpern der Morgenröte.
11 Aus seinem Rachen schießen Fackeln, Feuerfunken entsprühen ihm.
12 Dampf geht auf von seinen Nüstern, und der Sumpf wird wie ein siedender Topf.
13 Sein Atem facht Kohlen an, eine Flamme schießt aus seinem Munde.
14 Stärke wohnt auf seinem Nacken und Schrecken zieht vor ihm her.
15 Die Wampen seines Fleisches sitzen fest wie angegossen und bewegen sich nicht.
16 Sein Herz ist hart wie Stein und so fest wie der untere Mühlstein.
17 Die Helden erbeben, wenn es auffährt; vor Zittern geht ihr Bogen fehl.
18 Greift man es mit dem Schwerte an, so haftet dieses nicht, kein Speer, kein Wurfspieß und kein Pfeil.
19 Es achtet Eisen für einen Strohhalm, und Erz für faules Holz.
20 Kein Pfeil vermag es in die Flucht zu schlagen, und Schleudersteine fallen wie Spreu von ihm ab.
21 Es achtet die Keule für einen Halm und verlacht das Sausen der Spieße.
22 Unter ihm sind spitze Scherben, es zieht wie ein Dreschschlitten über den Schlamm dahin.
23 Es macht die Tiefe sieden wie einen Kessel, macht das Meer zu einem Salbentopf.
24 Hinter ihm her leuchtet der Pfad, es macht die Flut den Silberhaaren gleich.
25 Auf Erden ist nicht seinesgleichen; es ist gemacht, um ohne Furcht zu sein.
26 Es schaut alle Hohen furchtlos an, es ist ein König über alle Stolzen.
1 Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?
2 Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.
3 Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.
4 Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?
5 Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.
6 Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.
7 Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.
8 Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.
9 Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.
10 Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.
11 Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.
12 Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.
13 V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.
14 Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.
15 Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.
16 Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.
17 Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.
18 Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.
19 Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.
20 Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.
21 Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.
22 Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.
23 Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.
24 Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.
25 Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.
26 **
27 **
28 **
29 **
30 **
31 **
32 **
33 **
34 **