1 Sprüche Salomos, des Sohnes Davids, des Königs von Israel,
2 daß man Weisheit und Zucht erlerne und verständige Reden verstehe,
3 daß man Gedankenzucht erlange, Rechtssinn, Urteilskraft und Aufrichtigkeit;
4 damit den Einfältigen Klugheit, den Jünglingen Erkenntnis und Besonnenheit verliehen werde.
5 Wer weise ist, hört darauf und vermehrt seine Kenntnisse, und wer verständig ist, eignet sich Fertigkeiten an,
6 damit er Sprichwörter und bildliche Rede verstehe, die Worte der Weisen und ihre Rätsel.
7 Die Furcht des HERRN ist der Anfang der Erkenntnis; nur Toren verachten Weisheit und Zucht!
8 Höre, mein Sohn, die Unterweisung deines Vaters und verwirf nicht die Lehre deiner Mutter!
9 Denn sie sind ein schöner Kranz für dein Haupt und ein Geschmeide um deinen Hals.
10 Mein Sohn, wenn dich Sünder überreden wollen, so willige nicht ein,
11 wenn sie sagen: »Komm mit uns, wir wollen auf Blut lauern, wir wollen dem Unschuldigen ohne Ursache nachstellen;
12 wir wollen sie verschlingen wie der Scheol die Lebendigen, als sänken sie unversehens ins Grab!
13 Wir wollen allerlei kostbares Gut gewinnen und unsre Häuser füllen mit Raub;
14 schließe dich uns auf gut Glück an, wir wollen gemeinsame Kasse führen!«
15 Mein Sohn, geh nicht mit ihnen auf dem Wege, halte deinen Fuß zurück von ihrem Pfad!
16 Denn ihre Füße laufen zum Bösen und eilen Blut zu vergießen.
17 Denn vergeblich wird das Netz ausgespannt vor den Augen aller Vögel;
18 sie aber lauern auf ihr eigenes Blut und stellen ihrem eigenen Leben nach.
19 Dies ist das Schicksal aller, die nach ungerechtem Gewinn trachten: er kostet seinen Besitzern die Seele!
20 Die Weisheit ruft draußen laut, öffentlich läßt sie ihre Stimme hören;
21 im ärgsten Straßenlärm schreit sie, an den Pforten der Stadttore hält sie ihre Reden:
22 Wie lange wollt ihr Einfältigen die Einfalt lieben und ihr Spötter Lust am Spotten haben und ihr Toren Erkenntnis hassen?
23 Kehret um zu meiner Zurechtweisung! Siehe, ich will euch meinen Geist sprudeln lassen, euch meine Worte kundtun!
24 Darum, weil ich rufe und ihr mich abweiset, weil ich meine Hand ausstrecke und niemand darauf achtet,
25 weil ihr vielmehr allen meinen Rat verwerfet und meine Zurechtweisung nicht begehret,
26 so werde auch ich eures Unglücks lachen und euer spotten,
27 wenn das, was ihr fürchtet, wie ein Wetter über euch kommt und euer Schicksal euch wie ein Wirbelsturm überraschen wird, wenn euch Angst und Not überfällt.
28 Dann werden sie mich anrufen, aber ich werde nicht antworten; sie werden mich eifrig suchen und nicht finden,
29 darum, daß sie die Erkenntnis gehaßt und die Furcht des HERRN nicht erwählt haben,
30 daß sie meinen Rat nicht begehrt und alle meine Zurechtweisung verschmäht haben.
31 Darum sollen sie von der Frucht ihres eigenen Weges essen und von ihren eigenen Ratschlägen genug bekommen!
32 Denn ihre Verirrung bringt die Einfältigen um, und ihre Sorglosigkeit stürzt die Toren ins Verderben.
33 Wer aber mir gehorcht, wird sicher wohnen und kein Unheil fürchten müssen.
1 Přísloví Šalomouna syna Davidova, krále Izraelského,
2 Ku poznání moudrosti a cvičení, k vyrozumívání řečem rozumnosti,
3 K dosažení vycvičení v opatrnosti, spravedlnosti, soudu a toho, což pravého jest,
4 Aby dána byla hloupým důmyslnost, mládenečku umění a prozřetelnost.
5 Když poslouchati bude moudrý, přibude mu umění, a rozumný bude vtipnější,
6 K srozumění podobenství, a výmluvnosti řeči moudrých a pohádkám jejich.
7 Bázeň Hospodinova jest počátek umění, moudrostí a cvičením pohrdají blázni.
8 Poslouchej, synu můj, cvičení otce svého, a neopouštěj naučení matky své.
9 Neboť to přidá příjemnosti hlavě tvé, a bude zlatým řetězem hrdlu tvému.
10 Synu můj, jestliže by tě namlouvali hříšníci, nepřivoluj.
11 Jestliže by řekli: Poď s námi, úklady čiňme krvi, skryjeme se proti nevinnému bez ostýchání se;
12 Sehltíme je jako hrob za živa, a v cele jako ty, jenž sstupují do jámy;
13 Všelijakého drahého zboží dosáhneme, naplníme domy své loupeží;
14 Vrz los svůj mezi nás, měšec jeden budeme míti všickni:
15 Synu můj, nevycházej na cestu s nimi, zdrž nohu svou od stezky jejich;
16 Nebo nohy jejich ke zlému běží, a pospíchají k vylévání krve.
17 Jistě, že jakož nadarmo roztažena bývá sít před očima jakéhokoli ptactva,
18 Tak tito proti krvi své ukládají, skrývají se proti dušem svým.
19 Takovéť jsou cesty každého dychtícího po zisku, duši pána svého uchvacuje.
20 Moudrost vně volá, na ulicech vydává hlas svůj.
21 V největším hluku volá, u vrat brány, v městě, a výmluvnosti své vypravuje, řka:
22 Až dokud hloupí milovati budete hloupost, a posměvači posměch sobě libovati, a blázni nenáviděti umění?
23 Obraťtež se k domlouvání mému. Hle, vynáším vám ducha svého, a v známost vám uvodím slova svá.
24 Poněvadž jsem volala, a odpírali jste; vztahovala jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval,
25 Anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili:
26 Pročež i já v bídě vaší smáti se budu, posmívati se budu, když přijde to, čehož se bojíte,
27 Když přijde jako hrozné zpuštění to, čehož se bojíte, a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a ssoužení.
28 Tehdy volati budou ke mně, a nevyslyším; ráno hledati mne budou, a nenaleznou mne.
29 Proto že nenáviděli umění, a bázně Hospodinovy nevyvolili,
30 Aniž povolili radě mé, ale pohrdali všelikým domlouváním mým.
31 Protož jísti budou ovoce skutků svých, a radami svými nasyceni budou.
32 Nebo pokoj hloupých zmorduje je, a štěstí bláznů zahubí je.
33 Ale kdož mne poslouchá, bydliti bude bezpečně, pokoj maje před strachem zlých věcí.