1 Därefter tog Job till orda och sade:
2 Huru länge skolen I bedröva min själ och krossa mig sönder med edra ord?
3 Tio gånger haven I nu talat smädligt mot mig och kränkt mig utan all försyn.
4 Om så är, att jag verkligen har farit vilse, då är förvillelsen min egen sak.
5 Men viljen I ändå verkligen förhäva eder mot mig, och påstån I att smäleken har drabbat mig med skäl,
6 så veten fastmer att Gud har gjort mig orätt och att han har omsnärjt mig med sitt nät.
7 Se, jag klagar över våld, men får intet svar; jag ropar, men får icke rätt.
8 Min väg har han spärrat, så att jag ej kommer fram, och över mina stigar breder han mörker.
9 Min ära har han avklätt mig, och från mitt huvud har han tagit bort kronan.
10 Från alla sidor bryter han ned mig, så att jag förgås; han rycker upp mitt hopp, såsom vore det ett träd.
11 Sin vrede låter han brinna mot mig och aktar mig såsom sina ovänners like.
12 Hans skaror draga samlade fram och bereda sig väg till anfall mot mig; de lägra sig runt omkring min hydda.
13 Långt bort ifrån mig har han drivit mina fränder; mina bekanta äro idel främlingar mot mig.
14 Mina närmaste hava dragit sig undan, och mina förtrogna hava förgätit mig.
15 Mitt husfolk och mina tjänstekvinnor akta mig såsom främling; en främmande man har jag blivit i deras ögon.
16 Kallar jag på min tjänare, så svarar han icke; ödmjukt måste jag bönfalla hos honom.
17 Min andedräkt är vidrig för min hustru, jag väcker leda hos min moders barn.
18 Till och med de små barnen visa mig förakt; så snart jag står upp, tala de ohöviskt emot mig.
19 Ja, en styggelse är jag för alla dem jag umgicks med; de som voro mig kärast hava vänt sig emot mig.
20 Benen i min kropp tränga ut i hud och hull; knappt tandköttet har jag fått behålla kvar.
21 Haven misskund, haven misskund med mig, I mina vänner, då nu Guds hand så har hemsökt mig.
22 Varför skolen I förfölja mig, I såsom Gud, och aldrig bliva mätta av mitt kött?
23 Ack att mina ord skreves upp, ack att de bleve upptecknade i en bok,
24 ja, bleve med ett stift av järn och med bly för evig tid inpräglade i klippan!
25 Dock, jag vet att min förlossare lever, och att han till slut skall stå fram över stoftet.
26 Och sedan denna min sargade hud är borta, skall jag fri ifrån mitt kött få skåda Gud.
27 Ja, honom skall jag få skåda, mig till hjälp, för mina ögon skall jag se honom, ej såsom en främling; därefter trånar jag i mitt innersta.
28 Men när I tänken: »huru skola vi icke ansätta honom!» -- såsom vore skulden att finna hos mig --
29 då mån I taga eder till vara för svärdet, ty vreden hör till de synder som straffas med svärd; så mån I då besinna att en dom skall komma.
1 Tedy odpověděv Job, řekl:
2 Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými?
3 Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně.
4 Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj.
5 Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou:
6 Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.
7 Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení.
8 Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.
9 Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé.
10 Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou.
11 Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své.
12 Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého.
13 Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí.
14 Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne.
15 Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich.
16 Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím.
17 Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.
18 Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi.
19 V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.
20 K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala.
21 Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla.
22 Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?
23 Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly,
24 Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly.
25 Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví.
26 A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.
27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.
28 Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá.
29 Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.