1 O Senhor Deus assim me fez ver: E eis aqui um cesto de frutos do verão. 2 E disse: Que vês, Amós? E eu disse: Um cesto de frutos do verão. Então o Senhor me disse:

Chegou o fim sobre o meu povo

Israel;

nunca mais passarei por ele.

3 Mas os cânticos do templo

naquele dia serão gemidos,

diz o Senhor Deus;

multiplicar-se-ão os cadáveres;

em todos os lugares

serão lançados fora em silêncio.

4 Ouvi isto, vós que anelais

o abatimento do necessitado;

e destruís os miseráveis

da terra,

5 Dizendo: Quando passará

a lua nova,

para vendermos o grão,

e o sábado, para abrirmos

os celeiros de trigo,

diminuindo o efa,

e aumentando o siclo,

e procedendo dolosamente

com balanças enganosas,

6 Para comprarmos os pobres

por dinheiro,

e os necessitados

por um par de sapatos,

e para vendermos

o refugo do trigo?

7 Jurou o Senhor

pela glória de Jacó:

Eu não me esquecerei

de todas as suas obras

para sempre.

8 Por causa disto

não estremecerá a terra,

e não chorará todo aquele

que nela habita?

Certamente levantar-se-á toda ela

como o grande rio,

e será agitada, e baixará

como o rio do Egito.

9 E sucederá que, naquele dia,

diz o Senhor Deus,

farei que o sol se ponha

ao meio-dia,

e a terra se entenebreça

no dia claro.

10 E tornarei as vossas festas

em luto,

e todos os vossos cânticos

em lamentações;

e porei pano de saco

sobre todos os lombos,

e calva sobre toda cabeça;

e farei que isso seja

como luto por um filho único,

e o seu fim como dia

de amarguras.

11 Eis que vêm dias,

diz o Senhor Deus,

em que enviarei fome sobre a terra;

não fome de pão,

nem sede de água,

mas de ouvir as palavras

do Senhor.

12 E irão errantes

de um mar até outro mar,

e do norte até ao oriente;

correrão por toda a parte,

buscando a palavra do Senhor,

mas não a acharão.

13 Naquele dia as virgens formosas

e os jovens desmaiarão de sede.

14 Os que juram pela culpa

de Samaria, dizendo:

Vive o teu deus, ó Dã;

e vive o caminho de Berseba;

esses mesmos cairão,

e não se levantarão jamais.

1 Také mi ukázal Panovník Hospodin, a aj, byl koš ovoce letního. 2 A řekl: Co ty vidíš, Amose? I řekl jsem: Koš ovoce letního. Opět mi řekl Hospodin: Přišeltě konec lidu mému Izraelskému, nebuduť již více promíjeti jemu. 3 Pročež kvíliti budou zpěvové chrámoví v ten den, praví Panovník Hospodin. Množství mrtvých, mlče, namece na všelijaké místo. 4 Slyštež to vy, kteříž sehlcujete chudého, abyste vyhladili nuzné z země, 5 Říkajíce: Skoro-liž pomine novměsíce, abychom prodávali obilé, a sobota, abychom otevřeli obilnice, abychom ujímali efi, a přivětšovali váhy, a faleš provodili vážkami falešnými, 6 Kupujíce za peníze nuzné, a chudého za pár střevíců, nadto abychom plevy obilné prodávali? 7 Přisáhl Hospodin skrze důstojnost Jákobovu: Žeť se nezapomenu na věky na všecky skutky jejich. 8 Nad tím-liž by se netřásla i země, a nekvílil by každý, kdož přebývá na ní? Proto-liž by neměla vystoupiti všecka jako potok, a zachvácena i zatopena býti jako potokem Egyptským? 9 Anobrž stane se v ten den, praví Panovník Hospodin, učiním, že slunce zajde o poledni, a uvedu tmy na zemi v jasný den. 10 A proměním svátky vaše v kvílení, a všecky zpěvy vaše v naříkání, a způsobím to, že bude na každých bedrách žíně, a na každé hlavě lysina, a bude v zemi této kvílení jako nad jednorozeným, a poslední věci její jako den hořkosti. 11 Aj, dnové jdou, dí Panovník Hospodin, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Hospodinových, 12 Tak že toulati se budou od moře až k moři, a od půlnoci až na východ běhati, hledajíce slova Hospodinova, však nenajdou. 13 V ten čas umdlévati budou panny krásné, ano i mládenci tou žízní, 14 Kteříž přisahají skrze ohavnost Samařskou, a říkají: Živť jest Bůh tvůj, ó Dan, a živa jest cesta Bersabé. I padnou, a nepovstanou více.