1 La parola dell’Eterno mi fu rivolta in questi termini: 2 "Figlio d’uomo, volgi la tua faccia verso il monte Seir, profetizza contro di esso 3 e digli: Così parla il Signore, l’Eterno: ‘Eccomi a te, o monte Seir! Io stenderò la mia mano contro di te e ti renderò una solitudine, un deserto. 4 Io ridurrò le tue città in rovine, tu diventerai una solitudine e conoscerai che io sono l’Eterno. 5 Poiché tu hai avuto un’antica inimicizia e hai abbandonato i figli d’Israele in balìa della spada nel giorno della loro calamità, nel giorno che l’iniquità era giunta al colmo, 6 com’è vero che io vivo’, dice il Signore, l’Eterno, ‘io ti lascerò nel sangue e il sangue ti inseguirà; poiché non hai odiato il sangue, il sangue ti inseguirà. 7 Ridurrò il monte Seir in una solitudine, in un deserto e ne sterminerò chi va e chi viene. 8 Io riempirò i suoi monti dei suoi cadaveri; sopra i tuoi colli, nelle tue valli, in tutti i tuoi burroni cadranno gli uccisi dalla spada. 9 Io ti ridurrò in una desolazione perenne, e le tue città non saranno più abitate; voi conoscerete che io sono l’Eterno. 10 Siccome tu hai detto: - Quelle due nazioni e quei due paesi saranno miei, e noi li possederemo - (e l’Eterno era là!), 11 com’è vero che io vivo’, dice il Signore, l’Eterno, ‘io agirò con l’ira e con la gelosia che tu hai mostrato nel tuo odio contro di loro; mi farò conoscere in mezzo a loro, quando ti giudicherò. 12 Tu conoscerai che io, l’Eterno, ho udito tutti gli oltraggi che hai proferito contro i monti d’Israele, dicendo: - Essi sono desolati; sono dati a noi, perché ne facciamo nostra preda. - 13 Voi, con la vostra bocca, vi siete inorgogliti contro di me e avete moltiplicato contro di me i vostri discorsi. Io l’ho udito!’. 14 Così parla il Signore, l’Eterno: ‘Quando tutta la terra si rallegrerà, io ti ridurrò in una desolazione. 15 Siccome ti sei rallegrato perché l’eredità della casa d’Israele era devastata, io farò lo stesso di te: tu diventerai una desolazione, o monte di Seir: tu ed Edom tutto quanto; si conoscerà che io sono l’Eterno’".

1 Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: 2 Synu člověčí, obrať tvář svou proti hoře Seir, a prorokuj proti ní. 3 A rci jí: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, já jsem proti tobě, horo Seir, a vztáhnu ruku svou na tebe, a obrátím tě v hroznou poušť. 4 Města tvá v poušť obrátím, a ty budeš pustinou, i zvíš, že já jsem Hospodin, 5 Proto že máš nepřátelství věčné, a rozptyluješ syny Izraelské mečem v čas bídy jejich, v čas dokonání nepravosti. 6 Protož živť jsem já, praví Panovník Hospodin, že k zabití připravím tě, a krev tě stihati bude. Poněvadž krve vylévání v nenávisti nemáš, také tě krev stihati bude. 7 Obrátím, pravím, horu Seir v hroznou poušť, a vypléním z ní jdoucího přes ni i vracujícího se. 8 A naplním hory její zbitými jejími; na pahrbcích tvých i v údolích tvých, i při všech potocích tvých zbití mečem padati budou. 9 V pustiny věčné obrátím tě, tak že města tvá nebudou zase vzdělána, i zvíte, že já jsem Hospodin. 10 Proto že říkáš: Tito dva národové a tyto dvě země mé budou, a budeme dědičně vládnouti tou, v níž Hospodin přebýval, 11 Protož živť jsem já, praví Panovník Hospodin, žeť učiním podlé hněvu tvého a podlé závisti tvé, kterouž jsi prokázala z nenávisti své proti nim. I budu poznán od nich, když tě budu souditi. 12 A zvíš, že já Hospodin slyšel jsem všecka hanění tvá, kteráž jsi mluvila o horách Izraelských, řkuci: Zpuštěnyť jsou, námť jsou dány k sežrání. 13 Nebo jste se honosili proti mně ústy svými, a množili proti mně slova svá, což jsem sám slyšel. 14 Takto praví Panovník Hospodin: Jakž se veselí všecka ta země, tak pustinu učiním z tebe. 15 Jakž se veselíš nad dědictvím domu Izraelského, proto že zpustl, tak učiním i tobě. Pustinou budeš, ó horo Seir, i všecka země Idumejská naskrze, i zvědíť, že já jsem Hospodin.