1 Minä katselin sitten kaikkea sortoa, jota harjoitetaan auringon alla. Katso: sorrettujen kyynelet! Ei ole heillä lohduttajaa. Katso: sortajien väkivalta! Eikä lohduttajaa ole.
2 Silloin minä ylistin vainajia, jotka ovat kuolleet -- ylistin onnellisemmiksi kuin ovat ne, jotka vielä elävät;
3 ja näitä kumpiakin onnellisemmaksi ylistin sitä, joka ei ole syntynytkään ja jonka ei ole tarvinnut nähdä sitä pahaa, mitä auringon alla tapahtuu.
4 Minä näin kaikessa vaivannäössä, työssä ja menestyksessä vain ihmisten keskinäistä kateutta. Tämäkin on turhuutta ja tuulen tavoittelua.
5 Tyhmä istuu kädet ristissä ja kalvaa omaa lihaansa.
6 Parempi on kourallinen levossa kuin kahmalon täysi vaivaa nähden ja tuulta tavoitellen.
7 Minä näin lisää turhuutta auringon alla:
9 Kaksin on parempi kuin yksin, sillä kumpikin saa vaivoistaan hyvän palkan.
10 Jos he kaatuvat, toinen auttaa toista nousemaan, mutta voi yksinäistä, joka kaatuu -- häntä auttamassa ei ole ketään.
11 Ja jos kaksi makaa yhdessä, on molemmilla lämmin, mutta kuinka yksinäisellä voisi olla lämmin?
12 Yksinäisen kimppuun on helppo käydä, mutta kaksi pitää puolensa, eikä kolmisäikeinen lanka katkea helposti.
13 Parempi on köyhä ja viisas nuorukainen kuin vanha ja tyhmä kuningas, joka ei enää kuuntele toisten neuvoja.
14 Tosiaankin: nuorukainen lähti vankilasta ja tuli kuninkaaksi, vaikka oli syntynyt köyhänä tuon toisen hallitessa.
15 Minä näin, miten kaikki kynnelle kykenevät auringon alla asettuivat kannattamaan nuorukaista, joka nyt nousi valtaistuimelle.
16 Määrätön on joukko jokaisen ympärillä, joka nousee kansan johtajaksi, mutta jälkipolvet eivät häntä ihaillen muista. Turhuutta ja tuulen tavoittelua on sekin.
1 Opět obrátiv se, i viděl jsem všeliká ssoužení, kteráž se dějí pod sluncem, a aj, slzy křivdu trpících, ješto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je ssužují, a nemají potěšitele.
2 Protož já chválil jsem mrtvé, kteříž již zemřeli, více nežli živé, kteříž jsou živi až po dnes.
3 Nýbrž nad oba tyto šťastnější jest ten, kterýž ještě nebyl, a neviděl skutku zlého, dějícího se pod sluncem.
4 Nebo spatřil jsem všelikou práci a každé dobré dílo, že jest k závisti jedněch druhým. I to také jest marnost a trápení ducha.
5 Blázen skládá ruce své, a jí maso své, říkaje:
6 Lepší jest plná hrst s odpočinutím,nežli přehršlí plné s prací a trápením ducha.
7 Opět obrátiv se, viděl jsem jinou marnost pod sluncem:
8 Jest samotný někdo, nemaje žádného, ani syna, ani bratra, a však není konce všeliké práci jeho, ani oči jeho nemohou se nasytiti bohatství. Nepomyslí: Komu já pracuji, tak že i životu svému ujímám pohodlí? I to také jest marnost a bídné zaneprázdnění.
9 Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své.
10 Nebo padne-li který z nich, druhý pozdvihne tovaryše svého. Běda tedy samotnému, když by padl; nebo nemá druhého, aby ho pozdvihl.
11 Také budou-li dva spolu ležeti, zahřejí se, ale jeden jak se zahřeje?
12 Ovšem, jestliže by se kdo jednoho zmocniti chtěl, dva postaví se proti němu; ano trojnásobní provázek nesnadně se přetrhne.
13 Lepší jest dítě chudé a moudré, než král starý a blázen, kterýž neumí již ani napomenutí přijímati,
14 Ačkoli z žaláře vychází, aby kraloval, nýbrž i v království svém může na chudobu přijíti.
15 Viděl jsem všecky živé, kteříž chodí pod sluncem, ani se přídrželi pacholete, potomka onoho, kterýž měl kralovati místo něho.
16 Nebývalo konce té vrtkosti všeho lidu, jakž toho, kterýž byl před nimi, takž ani potomci nebudou se těšiti z něho. Protož i to jest marnost a trápení ducha.