1 Kaikella on määrähetkensä, aikansa joka asialla taivaan alla.
2 Aika on syntyä ja aika kuolla, aika on istuttaa ja aika repiä maasta,
3 aika surmata ja aika parantaa, aika on purkaa ja aika rakentaa,
4 aika itkeä ja aika nauraa, aika on valittaa ja aika tanssia,
5 aika heitellä kiviä ja aika ne kerätä, aika on syleillä ja aika olla erossa,
6 aika etsiä ja aika kadottaa, aika on säilyttää ja aika viskata menemään,
7 aika repäistä rikki ja aika ommella yhteen, aika olla vaiti ja aika puhua,
8 aika rakastaa ja aika vihata, aika on sodalla ja aikansa rauhalla.
9 Mitä hyötyä on vaivannäöstä sille, joka työtä tekee?
10 Olen katsellut kaikkea aherrusta, jonka Jumala on antanut ihmisille heidän rasituksekseen.
11 Kaiken hän on alun alkaen tehnyt hyväksi ja asettanut iäti jatkumaan, mutta ihminen ei käsitä Jumalan tekoja, ei niiden alkua eikä loppua.
12 Minä oivalsin, ettei ihmisellä ole muuta onnea kuin iloita ja nauttia elämän hyvyydestä.
13 Mutta Jumalan lahja on sekin, että ihminen saa vaivannäkönsä keskellä syödä ja juoda ja nauttia elämän antimista.
14 Minä oivalsin, että kaikki, minkä Jumala tekee, pysyy ikuisesti. Siihen ei ole lisäämistä eikä siitä vähentämistä. Jumala on niin tehnyt, että häntä pelättäisiin.
15 Mitä nyt on, sitä on ollut ennenkin, ja mitä vastedes on, sitäkin on ollut ennen. Jumala tuo esiin sen, minkä aika on vienyt.
16 Vielä minä näin auringon alla: oli oikeuspaikka -- ja siellä vääryys, oli tuomioistuin -- ja sielläkin vääryys.
17 Minä ajattelin itsekseni: Jumala tuomitsee oikein, niin syyttömän kuin syyllisen, sillä jokaisella asialla ja teolla on aikansa.
18 Ja minä ajattelin: Näin tapahtuu ihmisten vuoksi. Jumala koettelee heitä, jotta he ymmärtäisivät olevansa pelkkiä luontokappaleita.
19 Sillä ihmisten ja eläinten kohtalo on yhtäläinen: samalla tavoin kuolevat molemmat, yhtäläinen henki on kaikilla. Ihmisillä ei ole etusijaa eläimiin nähden, kaikki on turhuutta.
20 Kaikki menee samaan paikkaan: kaikki on tullut tomusta ja kaikki palaa tomuun.
21 Kuka tietää, kohoaako ihmisen henki ylös ja vajoaako eläinten henki alas maahan?
22 Minä havaitsin, ettei ole mitään parempaa kuin nyt iloita teoistaan. Sellainen on ihmisen osa. Kuka hänet toisi takaisin näkemään, mitä hänen jälkeensä tapahtuu?
1 Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.
2 Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;
3 Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;
4 Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;
5 Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání;
6 Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení;
7 Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení;
8 Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.
9 Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?
10 Viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili.
11 Sám všecko činí ušlechtile časem svým, nýbrž i žádost světa dal v srdce jejich, aby nestihal člověk díla toho, kteréž dělá Bůh, ani počátku ani konce.
12 Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili, a činili dobře v životě svém,
13 Ač i to, když všeliký člověk jí a pije, a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, jest dar Boží.
14 Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.
15 To, což bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo; nebo Bůh obnovuje to, což pominulo.
16 Přesto viděl jsem ještě pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nespravedlnost.
17 I řekl jsem v srdci svém: Budeť Bůh spravedlivého i bezbožného souditi; nebo tam bude čas každému předsevzetí i každému skutku.
18 Řekl jsem v srdci svém o způsobu synů lidských, že jim ukázal Bůh, aby viděli, že jsou podobni hovadům.
19 Případnost synů lidských a případnost hovad jest případnost jednostejná. Jakož umírá ono, tak umírá i on, a dýchání jednostejné všickni mají, aniž co napřed má člověk před hovadem; nebo všecko jest marnost.
20 Obé to jde k místu jednomu; obé jest z prachu, obé také zase navracuje se do prachu.
21 Kdo to zná, že duch synů lidských vstupuje zhůru, a duch hovadí že sstupuje pod zemi?
22 Protož spatřil jsem, že nic není lepšího, než veseliti se člověku v skutcích svých, poněvadž to jest podíl jeho. Nebo kdo jej k tomu přivede, aby poznati mohl to, což jest budoucího po něm?