1 He began to speak to them in parables. "A man planted a vineyard, put a hedge around it, dug a pit for the wine press, built a tower, rented it out to a farmer, and went into another country. 2 When it was time, he sent a servant to the farmer to get from the farmer his share of the fruit of the vineyard. 3 They took him, beat him, and sent him away empty. 4 Again, he sent another servant to them; and they threw stones at him, wounded him in the head, and sent him away shamefully treated. 5 Again he sent another, and they killed him, and many others, beating some, and killing some. 6 Therefore still having one, his beloved son, he sent him last to them, saying, ‘They will respect my son.’ 7 But those farmers said among themselves, ‘This is the heir. Come, let’s kill him, and the inheritance will be ours.’ 8 They took him, killed him, and cast him out of the vineyard. 9 What therefore will the lord of the vineyard do? He will come and destroy the farmers, and will give the vineyard to others. 10 Haven’t you even read this Scripture:

‘The stone which the builders rejected

was made the head of the corner.

11 This was from the Lord.

It is marvelous in our eyes’?"

12 They tried to seize him, but they feared the multitude; for they perceived that he spoke the parable against them. They left him and went away. 13 They sent some of the Pharisees and the Herodians to him, that they might trap him with words. 14 When they had come, they asked him, "Teacher, we know that you are honest, and don’t defer to anyone; for you aren’t partial to anyone, but truly teach the way of God. Is it lawful to pay taxes to Caesar, or not? 15 Shall we give, or shall we not give?"

But he, knowing their hypocrisy, said to them, "Why do you test me? Bring me a denarius, that I may see it."

16 They brought it.

He said to them, "Whose is this image and inscription?"

They said to him, "Caesar’s."

17 Jesus answered them, "Render to Caesar the things that are Caesar’s, and to God the things that are God’s."

They marveled greatly at him.

18 Some Sadducees, who say that there is no resurrection, came to him. They asked him, saying, 19 "Teacher, Moses wrote to us, ‘If a man’s brother dies and leaves a wife behind him, and leaves no children, that his brother should take his wife and raise up offspring for his brother.’ 20 There were seven brothers. The first took a wife, and dying left no offspring. 21 The second took her, and died, leaving no children behind him. The third likewise; 22 and the seven took her and left no children. Last of all the woman also died. 23 In the resurrection, when they rise, whose wife will she be of them? For the seven had her as a wife."

24 Jesus answered them, "Isn’t this because you are mistaken, not knowing the Scriptures nor the power of God? 25 For when they will rise from the dead, they neither marry nor are given in marriage, but are like angels in heaven. 26 But about the dead, that they are raised, haven’t you read in the book of Moses about the Bush, how God spoke to him, saying, ‘I am the God of Abraham, the God of Isaac, and the God of Jacob’? 27 He is not the God of the dead, but of the living. You are therefore badly mistaken."

28 One of the scribes came and heard them questioning together, and knowing that he had answered them well, asked him, "Which commandment is the greatest of all?"

29 Jesus answered, "The greatest is: ‘Hear, Israel, the Lord our God, the Lord is one. 30 You shall love the Lord your God with all your heart, with all your soul, with all your mind, and with all your strength.’ This is the first commandment. 31 The second is like this: ‘You shall love your neighbor as yourself.’ There is no other commandment greater than these."

32 The scribe said to him, "Truly, teacher, you have said well that he is one, and there is none other but he; 33 and to love him with all the heart, with all the understanding, all the soul, and with all the strength, and to love his neighbor as himself, is more important than all whole burnt offerings and sacrifices."

34 When Jesus saw that he answered wisely, he said to him, "You are not far from God’s Kingdom."

No one dared ask him any question after that. 35 Jesus responded, as he taught in the temple, "How is it that the scribes say that the Christ is the son of David? 36 For David himself said in the Holy Spirit,

‘The Lord said to my Lord,

"Sit at my right hand,

until I make your enemies the footstool of your feet."’

37 Therefore David himself calls him Lord, so how can he be his son?"

The common people heard him gladly. 38 In his teaching he said to them, "Beware of the scribes, who like to walk in long robes, and to get greetings in the marketplaces, 39 and to get the best seats in the synagogues and the best places at feasts, 40 those who devour widows’ houses, and for a pretense make long prayers. These will receive greater condemnation."

41 Jesus sat down opposite the treasury and saw how the multitude cast money into the treasury. Many who were rich cast in much. 42 A poor widow came and she cast in two small brass coins, which equal a quadrans coin. 43 He called his disciples to himself and said to them, "Most certainly I tell you, this poor widow gave more than all those who are giving into the treasury, 44 for they all gave out of their abundance, but she, out of her poverty, gave all that she had to live on."

1 Tedy počal jim mluviti v podobenstvích: Vinici štípil jeden člověk, a opletl ji plotem, a vkopal pres, a ustavěl věži, a najal ji vinařům, i odšel na cestu.

2 A v čas užitků poslal k vinařům služebníka, aby od vinařů vzal ovoce z vinice.

3 Oni pak javše jej, zmrskali ho a odeslali prázdného.

4 I poslal k nim zase jiného služebníka. I toho též kamenovavše, ranili v hlavu a odeslali zohaveného.

5 I poslal opět jiného. I toho zabili, a mnoho jiných, z nichž některé zmrskali a jiné zmordovali.

6 Ještě pak maje jediného syna nejmilejšího, i toho poslal k nim naposledy, řka: Ostýchati se budou syna mého.

7 Ale vinaři řekli jedni k druhým: Tentoť jest dědic; pojďte, zabijme jej, a budeť naše dědictví.

8 Tedy javše jej, zabili ho a vyvrhli ven z vinice.

9 Což tedy učiní pán vinice? Přijde, a zatratí vinaře ty, a dá vinici jiným.

10 Zdaliž jste písma toho nečtli? Kámen, kterýž zavrhli dělníci, ten učiněn jest hlavou úhlovou.

11 Ode Pána stalo se toto, a jest divné před očima našima.

12 I hledali ho jíti, ale báli se zástupu; nebo poznali, že podobenství to proti nim pověděl. A nechavše ho, odešli pryč.

13 Potom poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby jej polapili v řeči.

14 Kteřížto přišedše, řekli jemu: Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou, ale v pravdě cestě Boží učíš. Sluší-li daň dávati císaři, čili nic? Dáme-liž, čili nedáme?

15 On pak znaje pokrytství jejich, řekl jim: Co mne pokoušíte? Přineste mi peníz, ať pohledím.

16 A oni podali mu. Tedy řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis? A oni řekli mu: Císařův.

17 I odpověděv Ježíš, řekl jim: Dávejtež tedy, což jest císařova, císaři, a což jest Božího, Bohu. I podivili se tomu.

18 Potom přišli k němu saduceové, kteříž praví, že není z mrtvých vstání. I otázali se ho, řkouce:

19 Mistře, Mojžíš nám napsal: Kdyby čí bratr umřel, a ostavil po sobě manželku, a synů by neměl, aby bratr jeho pojal manželku jeho a vzbudil símě bratru svému.

20 I bylo sedm bratrů. A první pojav ženu, umřel, neostaviv semene.

21 A druhý pojav ji, také umřel, a aniž ten ostavil semene. A třetí tolikéž.

22 A tak ji pojalo všech sedm, a nezůstavili po sobě semene. Nejposléze pak po všech umřela i žena.

23 Protož při vzkříšení, když z mrtvých vstanou, čí z těch bude manželka? Neb jich sedm mělo ji za manželku.

24 A odpovídaje Ježíš, řekl jim: Zdaliž ne proto bloudíte, že neznáte Písem ani moci Boží?

25 Nebo když vstanou z mrtvých, nebudou se ženiti ani vdávati, ale budou jako andělé nebeští.

26 O mrtvých pak, že mají vstáti, zdaliž jste nečtli v knihách Mojžíšových, kterak ve kři promluvil k němu Bůh, řka: Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův?

27 Neníť Bůh mrtvých, ale Bůh živých. Protož vy velmi bloudíte.

28 Tedy přistoupil k němu jeden z zákoníků, slyšev je hádající se, a vida, že jim dobře odpověděl, otázal se ho, které by bylo přikázání první ze všech.

29 A Ježíš odpověděl jemu, že první ze všech přikázání jest: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš Pán jeden jest.

30 Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázání.

31 Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázání jiného nad tato není.

32 I řekl jemu ten zákoník: Mistře, dobře jsi vpravdě pověděl. Nebo jeden jest Bůh, a není jiného kromě něho;

33 A milovati ho ze všeho srdce, a ze vší mysli, a ze vší duše, i ze všech mocí, a milovati bližního jako sebe samého, toť jest větší nade všecky zápalné i vítězné oběti.

34 A viděv Ježíš, že by moudře odpověděl, dí jemu: Nejsi daleko od království Božího. A žádný více neodvážil se ho o nic tázati.

35 I odpovídaje Ježíš, řekl, uče v chrámě: Kterak praví zákoníci, že Kristus jest syn Davidův?

36 Nebo David praví v Duchu svatém: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, ažť i položím nepřátely tvé podnože noh tvých.

37 Poněvadž sám David nazývá jej Pánem, kterakž syn jeho jest? A mnohý zástup rád ho poslouchal.

38 I mluvil jim v učení svém: Varujte se zákoníků, kteříž rádi v krásném rouše chodí, a chtějí pozdravováni býti na trhu,

39 A na předních stolicích seděti v školách, a přední místa míti na večeřech,

40 Kteřížto zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhých modliteb. Tiť vezmou soud těžší.

41 A posadiv se Ježíš proti pokladnici, díval se, kterak zástup metal peníze do pokladnice. A mnozí bohatí metali mnoho.

42 A přišedši jedna chudá vdova, i vrhla dva šarty, jenž jest čtvrtá částka peníze tehdejšího.

43 I svolav učedlníky své, dí jim: Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla, než tito všickni, kteříž metali do pokladnice.

44 Nebo všickni z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato z své chudoby, všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.