1 Mein Geist ist verstört, meine Tage erlöschen, die Gräber sind für mich.

2 Sind nicht Spöttereien um mich her, und muß nicht mein Auge weilen auf ihren Beleidigungen?

3 Setze doch ein, leiste Bürgschaft für mich bei dir selbst! wer ist es sonst, der in meine Hand einschlagen wird?

4 Denn ihre Herzen hast du der Einsicht verschlossen; darum wirst du ihnen nicht die Oberhand geben.

5 Wenn einer die Freunde zur Beute ausbietet, so werden die Augen seiner Kinder verschmachten.

6 Und er hat mich hingestellt zum Sprichwort der Völker, {O. der Leute; wie Kap. 12,2} und ich bin zum Anspeien ins Angesicht.

7 Und mein Auge ist trübe geworden vor Gram, und wie der Schatten sind alle meine Glieder.

8 Die Aufrichtigen werden sich hierüber entsetzen, und der Schuldlose wird aufgebracht werden über {O. wird sich erheben wider} den Ruchlosen.

9 Doch der Gerechte wird an seinem Wege festhalten, und der an Händen Reine wird an Stärke zunehmen.

10 Aber ihr alle, kommet nur wieder heran! und einen Weisen werde ich nicht unter euch finden.

11 Meine Tage sind vorüber, zerrissen sind meine Pläne, das Eigentum meines Herzens.

12 Die Nacht machen sie {d.h. die Freunde Hiobs} zum Tage, das Licht nahe vor lauter Finsternis.

13 Wenn ich hoffe, so ist der Scheol mein Haus, in der Finsternis bette ich mein Lager.

14 Zur Verwesung rufe ich: Du bist mein Vater! zu dem Gewürm: Meine Mutter und meine Schwester!

15 Wo denn also ist meine Hoffnung? ja, meine Hoffnung, wer wird sie schauen?

16 Sie fährt hinab zu den Riegeln des Scheols, wenn wir miteinander im Staube Ruhe haben. {W. wenn allzumal (od. zugleich) im Staube Ruhe}

1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.