1 Ai de mim! Porque estou feito

como as colheitas de frutas

do verão,

como os rabiscos da vindima;

não há cacho de uvas

para comer,

nem figos temporãos

que a minha alma deseja.

2 Já pereceu da terra

o homem piedoso,

e não há entre os homens

um que seja justo;

todos armam ciladas

para sangue;

cada um caça a seu irmão

com a rede,

3 As suas mãos fazem

diligentemente o mal;

assim demanda o príncipe,

e o juiz julga

pela recompensa,

e o grande fala da corrupção

da sua alma,

e assim todos eles

tecem o mal.

4 O melhor deles é

como um espinho;

o mais reto é pior do que

a sebe de espinhos;

veio o dia dos teus vigias,

veio o dia da tua punição;

agora será a sua confusão.

5 Não creiais no amigo,

nem confieis no vosso guia;

daquela que repousa no teu seio,

guarda as portas da tua boca.

6 Porque o filho despreza ao pai,

a filha se levanta

contra sua mãe,

a nora contra sua sogra,

os inimigos do homem são

os da sua própria casa.

7 Eu, porém, olharei

para o Senhor;

esperarei no Deus

da minha salvação;

o meu Deus me ouvirá.

8 Ó inimiga minha,

não te alegres a meu respeito;

ainda que eu tenha caído,

levantar-me-ei;

se morar nas trevas,

o Senhor será

a minha luz.

9 Sofrerei a ira do Senhor,

porque pequei contra ele,

até que julgue a minha causa,

e execute o meu direito;

ele me tirará para a luz,

e eu verei a sua justiça.

10 E a minha inimiga verá isso,

e cobri-la-á a vergonha,

que me diz: Onde está

o Senhor teu Deus?

Os meus olhos a contemplarão;

agora será ela pisada

como a lama das ruas.

11 No dia em que reedificar

os teus muros,

nesse dia estará longe

e dilatado o estatuto.

12 Naquele dia virá a ti,

desde a Assíria

e das cidades fortificadas,

e das cidades fortificadas

até ao rio,

e do mar até ao mar,

e da montanha

até à montanha.

13 Mas esta terra será posta

em desolação,

por causa dos seus moradores,

por causa do fruto

das suas obras.

14 Apascenta o teu povo

com a tua vara,

o rebanho da tua herança,

que habita a sós, no bosque,

no meio do Carmelo;

apascentem-se em Basã

e Gileade,

como nos dias do passado.

15 Eu lhes mostrarei maravilhas,

como nos dias da tua saída

da terra do Egito.

16 As nações o verão,

e envergonhar-se-ão,

por causa de todo o seu poder;

porão a mão sobre a boca,

e os seus ouvidos

ficarão surdos.

17 Lamberão o pó como serpente,

como vermes da terra,

tremendo, sairão

dos seus esconderijos;

com pavor virão ao Senhor

nosso Deus,

e terão medo de ti.

18 Quem é Deus semelhante a ti,

que perdoa a iniquidade,

e que passa por cima

da rebelião do restante

da sua herança?

Ele não retém a sua ira

para sempre,

porque tem prazer

na sua benignidade.

19 Tornará a apiedar-se de nós;

sujeitará as nossas iniquidades,

e tu lançarás todos os seus pecados

nas profundezas do mar.

20 Darás a Jacó a fidelidade,

e a Abraão a benignidade,

que juraste a nossos pais

desde os dias antigos.

1 Běda mně, že jsem jako paběrek úrod letních, jako paběrkové po vinobraní. Není žádného hroznu k jídlu, prvotiny z ovoce žádá duše má. 2 Zahynul pobožný z země této, a upřímého mezi lidmi není žádného; všickni napořád o vylití krve úklady činí, jeden každý bratra svého loví sítí. 3 Co zlého oběma rukama páchají, to aby za dobré počteno bylo. Kníže žádá, a soudce z úplatku soudí, a kdož veliký jest, ten mluví převrácenost duše své, a v hromadu ji pletou. 4 Nejlepší z nich jest jako bodlák, nejupřímější převyšuje trní. Přicházíť den strážných tvých, navštívení tvé přichází; jižť nastane zpletení jejich. 5 Nedověřujte se příteli, nedoufejte v vůdce; před tou, jenž leží v lůnu tvém, ostříhej dveří úst svých. 6 Nebo syn v lehkost uvodí otce, dcera povstává proti mateři své, nevěsta proti svegruši své, a nepřátelé jednoho každého jsou vlastní jeho. 7 Protož já na Hospodina vyhlédati budu, očekávati budu na Boha spasení svého, vyslyšíť mne Bůh můj. 8 Neraduj se ze mne, nepřítelkyně má. Upadla-liť jsem, povstanu; sedím-liť v temnostech, svítí mi Hospodin. 9 Zůřivost Hospodinovu ponesu, nebo jsem proti němu zhřešila, až se vždy zasadí o mou při, a mne zastane. Vyvedeť mne na světlo, budu viděti spravedlnost jeho. 10 Uzříť to nepřítelkyně má, a přikryje ji hanba, ješto mi říká: Kdež jest Hospodin Bůh tvůj? Oči mé podívají se na ni; jižť bude rozšlapána jako bláto na ulicích. 11 Toho dne, v němž vystaveny budou hradby tvé, toho dne daleko se rozejde výpověd. 12 Toho dne k tobě přicházeti budou i z Assyrské země až do pevností, a od pevností až k řece, a od moře k moři, a od hory k hoře. 13 A však země tato zpuštěna bude pro obyvatele své, pro ovoce činů jejich. 14 Pasiž lid svůj berlou svou, stádce dědictví svého, kteréž přebývá osamělé v lese u prostřed polí, ať spasou Bázan a Galád jako za dnů starodávních, 15 Jako za dnů v nichž jsi vyšel z země Egyptské. Ukáži jemu divné věci. 16 Což vidouce národové, styděti se budou za všecku sílu svou; vloží ruku na ústa, a uši jejich ohlechnou. 17 Lízati budou prach jako had, a jako hadové zemští s třesením polezou z děr svých; k Hospodinu Bohu našemu, předěšeni jsouce, poběhnou, a báti se tebe budou. 18 Kdo jest Bůh silný podobný tobě, kterýž by snímal nepravost a promíjel přestoupení ostatkům dědictví svého, kterýž by nedržel na věky hněvu svého, proto že líbost má v slitování se? 19 Navrátě se, slituje se nad námi, podmaní nepravosti naše; nýbrž uvržeš do hlubin mořských všecky hříchy naše. 20 Pravdomluvným se ukážeš Jákobovi, milosrdným Abrahamovi, jakož jsi přisáhl otcům našim ode dnů starodávních.